Perspektiva

V pátek odpoledne z práce. Není to pátek jako každý jiný, jelikož ti už tři dny není dobře a ještě hůř je ti z pomyšlení, že bys měl zůstat doma a přišel tak o peníze…

V pátek odpoledne z práce. Není to pátek jako každý jiný, jelikož ti už tři dny není dobře a ještě hůř je ti z pomyšlení, že bys musel zůstat doma a o něco víc si tak snížil přísun „finančních toků“, který se ti se vzrůstající hektičností svátků už tak povážlivě ředí. Ještě k tomu tě teď s bolavým krkem čeká cesta do obchoďáku Buyland – Mekky to konzumismu, mezi davy dštící negativitu na metry daleko, pro různými jedy krmené pochutiny, jichž se pro snadnost jejich přípravy ve svém už nějakou dobu staromládeneckém životě stejně nevzdáš. Předvánoční horečka už byla započata, a co si uvědomuješ při pohledu na dva zbylé košíky a pak při následném vstupu dovnitř, je fakt, že dneska je další svátek a všichni k téhle příležitosti nakupují až právě teď – v pátek navečer po práci. Stejně jako ty. Fronty, jaké jsi tam ještě nezažil, poté platba kartou za nákup, který se ani nevejde do batohu a ty si musíš přikupovat tašku. Zpocen, ohlušen, unaven, rozhořčen, s kručícím žaludkem a bolavým krkem prcháš ven, ale ještě se stavit v lékárně pro další umělotiny, co často víc problémů plodí, než hubí. 

S pocitem nadhledu a jisté zvláštní nadřazenosti nad ubohostí a mrzkostí onoho konzumního shonu se za šera vydáváš napakován na cestu domů. Jelikož se ti slabostí z plíživě se rozšiřující nemoci už téměř podlamují nohy, stavuješ se na benzínce a kupuješ si nejhorší panini, jaké jsi kdy jedl, přičemž za ně dáváš víc než půl stokoruny. V mizerném fyzickém stavu s nedostatkem energie se suneš domů a před očima vidíš jen postel, horký zázvorový čaj a večerní seriál na počítači; na víc dneska prostě nemáš. 

Kus před sebou na mostě lehce stoupajícím do kopce náhle cosi zahlédneš. Brýle už máš taky zaprasené, ale utřít je do trika by znamenalo prohrabat se několika vrstvami a pustit si k tělu chlad. Po chvilce se nejasná šmouha změní v kohosi na vozíku. A jo, vybavuješ si matně, někoho takovýho jsem tu už musel někdy zahlídnout, je to snad bezdomovec nebo tak něco. S narvaným batohem na zádech, s půlkou předraženého pečiva v jedné a nacpanou taškou v druhé ruce chlápka míjíš. Jsi už dva metry před ním, když se ze stále rychleji houstnoucího šera ozve: 

„Ty bys mi nepomoh‘ do toho kopce, viď?“

Zpomaluješ a obracíš se, koktáš cosi že jo, jasně, a až teprve teď si chlápka prohlížíš trochu víc. Delší šedé vlasy, na klíně taška a vozík vzadu přikrytý peřinou, jelikož teploty už koneckonců klesají k nule. Co tě zaujme, je bicyklový mechanismus vepředu – ten člověk rukama ovládá šlapky a zároveň nějak i řidítka, má vlastně takový kombinovaný mini harlej. Tlačíš ho kopcem přes most, supíš a přemýšlíš, jestli se ti to nezdá. Chlápek vypráví, co už tak čekáš, že by vyprávět mohl; pocit z něj ale nemáš nepříjemný a spojuješ si další souvislosti: je to ten, co bydlí tam dole v tom šíleném bungalovu, letí ti hlavou. Ptáš se, jak dlouho, a on ti odpovídá, že už asi pět let. Poprosí tě, abys ho dovezl z prudce zahýbajícího kopečku až na místo, pak že stačí, když otevřeš vrata a zavezeš ho dovnitř, on už to potom zvládne. 

Blížíte se k vratům a ty i přes svůj momentálně ne zcela průchozí nos cítíš zvyšující se silný odér – odér nezaměnitelný, jejž netřeba popisovat. Dva psi kdesi za plotem už pána vítají, ale cizince jsou si už z dálky samozřejmě také vědomi. „Vrata“ jsou potíž. Nevíš přesně, jak to ten člověk dělal doteď, ale dřeva prostě odsunout nejdou; nakonec ti musí svítit (chtěl sis posvítit drahým mobilem, ale chlápek na vozíku byl s baterkou rychlejší), pak ti dokonce půjčí kombinačky (to už si půjčenou baterkou svítíš sám), abys mohl přestřihnout nějaké dráty. Pot ti teče všude, přijde ti, že jenom tohle samo o sobě musí trvat už nejméně deset minut, a pocit neskutečna je stále silnější. Co to tady potmě vůbec děláš? Nejsou to jen halucinace způsobené slabostí? Nakonec dřeva už se špinavýma rukama a blátem na podrážkách nějak odsuneš a vydáváte se do vnitrozemí tohoto přízračného pozemku. 

Zažil jsi už leccos, ale týkalo-li se to jednotlivce, pak (pokud jsi to nebyl ty sám) se jednalo vždy tak trochu o situaci typu letem světem; teď ses ocitl v realitě až po uši. Chlápek má své psy rád a nese jim jídlo. Klopýtáš už ve tmě přes zaneřáděnou zem plnou latí, hadrů, všelijakého smetí a prázdných plastových láhví, které bezdomovec používá, jak později zjistíš, přinejmenším jako misky na krmení pro psy. Chlápkovi předtím u vrat vypadla jedna zbraň, teď po tobě chce, abys mu podal nůž, a ty si v té tmě říkáš co by kdyby. Ale stejně tě napadá, že strach je v tomhle případě opravdu střela mimo terč. Úkoly se vrší, teď je potřeba, abys pomohl nakrmit psy. Podáváš chlápkovi plastovou láhev co nejmíň špinavou od hlíny, svítíš mu a on z ní nožem ukrajuje vršek, čímž vyrobí provizorní misku a z plechovky do ní pak rukama cpe jídlo pro prvního psa. Tomu musíš do boudy nejdřív dát misku s vodou, ale chudák hlídač (dočasně přivázaný) štěká a ty se tak daleko neodvážíš, tak mu ji tam pak za chlápkova povzbuzování dostrkáš pomocí koštěte. Máš zvířata rád a víš, že ona to cítí, ale tohle je přece jenom nečekaná invaze za tmy a ani hlas pána tak úplně k uklidnění situace nestačí. Nicméně posléze pejskovi podáváš plast s jídlem a to už přece jenom asi tuší, že nejsi zlý člověk (navíc ho krmíš, že jo), a je klidnější. Jeho kolega je přívětivější, dokonce ti při příchodu poskákal kalhoty a kabát, a majitel mu zvládne jídlo podat sám. Zakopáváš o plastové láhve a hadry a s rukama, novými botami, kabátem a kalhotami špinavými po deseti minutách uvnitř se za svitu baterky svého hostitele brodíš k vratům. Vůbec nemyslíš na bolest v krku. Žádná není, neexistuje. Nemyslíš na tašku s mraženým jídlem, co jsi nechal před vraty, stejně jako na nic z toho, na co jsi myslel ještě před slabou půlhodinkou. Chlápek ti už po cestě říkal, jak ho někde odněkud už zase vykazovali policajti, jak jeho kámoš na cosi zkapal, jak jeho úděl není snadný, zejména právě kvůli vozíku, a podobně. Teď se vracíš ke vchodu ven, pocit surreálna se tě drží jako opice za krkem, ta neuvěřitelně silná, všemi ignorovaná lidská bytost ti děkuje, ty jí říkáš „Tak se mějte,“ a kopečkem se po chodníku vracíš na původní trasu, teď už tak nějak jinou. 

Zapomínáš na slabost, měkká postel doma ve vyhřátém pokoji, čaj a seriál se ti zdají jako halucinace z jiného světa. Dvě tašky narvané nákupem tě už tolik netíží (alespoň ne po fyzické stránce), obchoďák ti přijde jako vzdálená fata morgana, tvoje domnělé problémy ti připadají nicotné a i přes svou celkovou zničenost si už altruisticky plánuješ, jak mu tam za vrata před svátky nepozorovaně šoupneš tašku s pořádnými miskami pro psy, láhví něčeho dobrého, nějakou tou bankovkou a tak dále. Zahanbeně si uvědomuješ, že jsi mu nějaký ten – pro tebe teď najednou vlastně téměř nepotřebný – kousek papírku mohl nabídnout rovnou, třeba by se neurazil; jenomže tě to v tom šoku nenapadlo. Nevíš, jak to nakonec dopadne, a teď už chceš být doma, ale děkuješ vyšším sférám za tuhle ukázku a hlavou ti pořád běží, že nikdy nemůžeš být tak nad věcí a znalý reality, abys ji nemohl poznat důkladněji…