Proč pořád musím mít nějaký cíl?

„Kam déš?“ ptají se mě, když mě načapají na procházce. Dneska už se totiž očividně nenosí, že by člověk jen tak šel ven, aniž by měl nějaký konkrétní cíl. Toho se lidé bojí, každý se od takových blouznivců odtahuje…

… protože je to divné a člověk by se přece měl nějak zapojit do onoho moderního shonu. Když už to tedy na vás přijde, když začne volat duše, prosazující si u ega to pravé ořechové, a vy prostě musíte ven, vezměte s sebou alespoň psa, máte-li jej. To každý pochopí, bude to absolutně nenápadné, a ještě se na vás třeba sem tam někdo usměje. Jste v suchu a nikdo nebude s podezřením přemýšlet, jaký asi máte cíl. V této situaci jste omluveni, pes přece potřebuje ven, možná máte nějaká oblíbená místa kolem baráku, v parku nebo tak, ale to víte, zatáhl mě až sem, no ale co bych mu nedopřál, že jo. 

Ovšem co má dělat chudák blázen beze psa, když chce jít ven, a nemá po ruce žádnou výmluvu typu nákup značkových hadrů, banka, úřad, hospoda či grilovací kalba u kámoše? Co pak? Co může dělat paranoidní single člověk tohoto typu? Pomalu courat venku jen tak bez cíle, zjevně se kochat okolím, dívat se kolem sebe i nad sebe, bloumat a evidentně nikam konkrétně nesměřovat, to všechno je nebezpečné, i kdyby venku nakrásně bylo nádherně, jako je právě teď, když to píšu. Je to bizarní, passé a outré. Člověk se pak musí nějak maskovat, jinak by ho poznali a šli by po něm, případně by ho alespoň označili nějakým šarlatovým písmenem.

Čekáte pointu či snad radu? Nevím nevím. Možná chodit na místa, kde potkáte co nejméně lidí. Mimo civilizaci, do přírody, ovšem nikoli té profláklé, kam chodí pokrytci. Někam úplně mimo. V opačném případě se obrňte, protože po vás půjdou a skrytě udivené i pobavené pohledy na sebe nenechají dlouho čekat. Nejste jedním z nich. Nezapadáte. Představujete neznámé území. 

A tak zatímco oni se rochní ve svých bezpečných schématech, rutinách a pošetilostech, vy na to klidně kašlete a běžte se opájet světem. V dešti nebo slunci, stojí to za to.