Nudný koutek češtinářův

Nejčastější jazykové hříchy blogerů a uživatelů vůbec, pro ty z vás, kterým na tom aspoň trochu záleží. Pragmaticky, stručně a snad neotřele. PS: Velkou čtenost ani karmu neočekávám…

Motto blogu:
To si dělá srandu? To mi to jako nestačilo ve škole?

Pojďme si na chvíli odpočinout od všech těch světových neduhů, úskoků a strkanic, včetně oněch zjevných a prajednoduchých řešení, která zde různí zneuznaní autoři zcela zdarma nabízejí, a vejděme na chvíli do útulného hájemství češtiny, té přenádherné a bohaté řeči, která nám tu spadla do klína. Ponořme se tedy do řeky jazyka – ta plavba nebude příliš dlouhá a jeden samozvaný vodák vám zkusí ukázat pár fíglů.
Mrkneme se spolu na nejčastější chyby a přešlapy, přičemž já se pokusím řídit se několika pravidly, a sice vyhýbat se pouhému suchopárnému výkladu a terminologii, používat pokud možno výstižné příklady, být co nejstručnější a soustředit se především na záležitosti aktuální, kterým třeba zatím nebylo věnováno tolik pozornosti, kolik by mělo.

Na konci začátku bych ještě chtěl vyseknout poklonu jednak těm z vás, pro něž je jazykové hledisko důležitou součástí tvorby (je to vidět), a jednak zdejším autorům z řad nerodilých mluvčích, už jenom proto, že leckdy jsou na tom očividně lépe než právě ti rodilí. 
Blog prosím berte jako stručnou pomůcku, ne hnidopišskou kritiku. Já třeba docela zvládám tohle, někdo jiný dokáže sám opravit auto nebo vyplnit daňové přiznání (což pro mě není vesnicí ani tak španělskou, jako spíš přímo mimozemskou). 

LIDOVÁ ETYMOLOGIE

Proč nezačít zrovna tímhle zajímavým jevem, který vzniká při přebírání výrazů z jiných jazyků, kdy se slova v rámci přizpůsobování foneticky upravují a mnohdy komolí. Z minulosti máme příkladů mnoho (vercajk). 

Respektive
Jestli si ovšem na nějakém výrazu cizího původu Češi totálně vylámali zuby i v současnosti, pak lepší příklad než příslovce respektive snad neznám, přičemž problémy týkající se jeho používání zasahují dokonce do několika sfér, což se jen tak nevidí. Přestože se v tomto případě jedná spíše o podobu mluvenou, tenhle výraz prostě vynechat nemůžu. 

1) Chybná forma „respektivě“: vznik se dá odhadnout z podvědomé snahy přizpůsobit toto ne zcela průhledné slovo češtině, konkrétně koncovkám příslovcí, jako je třeba hravě. Větší problém nastává, když tuhle chybnou formu používají i veřejně exponované figury a mnoho lidí ji pak samozřejmě přejímá. Za třešničku na dortu považuju to, že tuto formu používal i můj středoškolský učitel češtiny…

2) Pleonasmus (podrobněji viz níže): respektive se nadbytečně kombinuje se spojkou nebo a vzniká paskvil ve formě nebo respektive, případně ještě úžasnější nebo respektivě. Existují rozhlasové stanice, kde je takové výrazivo běžné (popisoval jsem je v článku „Jak se člověku kradmo vrací rutina“). 

3) Třetí problém spočívá v pochybné potřebě vůbec tenhle výraz – který pendluje někde mezi upřesněním a odporem – tak často používat. V dnešní turbulentní době, kdy už není čas ani na pořádnou formulaci myšlenky, není výjimkou mluvčí, který na vás vychrlí něco jako: „Šel jsem tam, nebo respektive nešel, ale…“ Já si vždy říkám: klid, srovnej si to nejdřív, nikam ti neuteču…

Pár dalších příkladů:

* bizardní – zkomolenina slova bizarní
* holt / hold – holt už je to tak vs. vzdáme jim hold
* injektiva – správně invektiva, která nemá s injekcemi nic společného 

Obecně vřele doporučuju používat jednoduché pravidlo, které říká, že pokud si nejsem jistý, a) jak se slovo píše, b) jak se vyslovuje, c) co přesně znamená a jak funguje ve větě, je lepší prostě se mu vyhnout. Jedná se zde o vědomou či podvědomou snahu uživatele působit vzdělaněji, přičemž výsledný efekt bohužel bývá právě opačný (ale to už vám v žádné příručce neřeknou). 

PLEONASMY

Souvisejí trochu s lidovou etymologií. Pleonasmus vzniká při používání dvou výrazů, kde by byl stačil pouze jeden, a děje se tak často právě v případech, kdy jeden z nich je cizího původu. Zářným příkladem budiž ono nebo respektive. 
Další nechvalně proslulý člen hvězdné pěchoty:

Hlavní protagonista
Protagonista je hlavní postava aktu. Protagonisté mohou být třeba dva (tedy jsou to postavy stejné důležitosti) nebo může na jevišti vedle protagonisty působit antagonista, ovšem nic jako „vedlejší protagonista“ neexistuje, a tudíž je správná verze pouze protagonista. Zde opět vidíme typické neúplné porozumění „cizímu termitu“ a vzniklé chybné spojení výrazů protagonista a hlavní postava. Čtete-li nějakou divadelní kritiku, v níž recenzent tento pleonasmus používá, můžete s klidem přestat číst, protože tento autor ve skutečnosti žádný odborník není. 
Výborná je i vdova po zemřelém. Už jste někdy někdo potkal vdovu po žijícím?

Dalším případem pleonasmů jsou situace, kdy se člověk snaží působit sečtěleji (viz výše), ovšem tentokrát původní slova doplňuje výrazy ne ani tak cizími, jako spíše knižními. 
Takřka každodenně tedy slýchám ale nicméně nebo asi pravděpodobně. Ono to přece jen zní jaksi vznosněji než pouhé ale nebo asi, že? Navíc tím člověk nejspíš získává čas na třídění myšlenek. Je to ovšem zase nenáležité, nehledě na to, že o vyložená synonyma se nejedná a jejich užití záleží na kontextu atd. 

Předpřipravit
Další ohavnost. Tento „předponový pleonasmus“ pramení patrně ze snahy mluvčího dát větší důraz na to, že věc je skutečně připravena předem. Sám výraz připravit ovšem sémantický význam toho, že se něco vykoná předem, už obsahuje, děkujeme pěkně. Nebo jak chcete něco připravit, dřív než to připravíte? Ano, můžu sice vypít pivo, dřív než vypiju pivo (někteří zdejší blogeři potvrdí), ale to je přece jenom trochu něco jiného. 

CHYBNÉ FÚZE

Aniž
S tajemnou spojkou aniž mají mluvčí také docela problém. Je třeba si uvědomit, že tento výraz v sobě už vlastně jaksi obsahuje zápor; dá se přepsat jako „bez toho, aby“. Proto sloveso, které ho následuje, už musí být v kladu, nikoli v záporu. Správné použití je tedy: 
Nemůžu o tom filmu mluvit, aniž bych ho viděl. (nikoli aniž bych ho neviděl)
Jinými slovy, nemůžu o tom filmu mluvit bez toho, abych ho nejdřív viděl, abych si ho nejprve pustil, zkrátka abych splnil nějakou podmínku. 

Předpokládám, že...? To by mě zajímalo...?
Tyto záležitosti spadají spíš pod interpunkci (níže), ale i tady se jedná o určitý typ chybné fúze. Čeština je, na rozdíl třeba od takové angličtiny, jazyk primárně flexivní, což znamená mimo jiné to, že máme poměrně volný slovosled, jehož změnou spíš posunujeme důraz (Petr přijel včera vs. včera přijel Petr – čili téma a réma, což teď necháme být). Ve výsledku může mít věta tázací stejný slovosled jako věta oznamovací – jenže to nic nemění na tom, že se jedná o dva rozdílné způsoby, a tedy dvě rozdílné výpovědi. 
A v čem že je tu problém? Jedná-li se o souvětí, mluvčí mají sklony chybovat v interpunkčním zakončení věty. Typické příklady chyb:

* Zajímalo by mě, kolik tak asi bere? 
* Zajímalo by mě, kolik je hodin? 

Jde o to, že Kolik tak asi bere? stejně jako Kolik je hodin? sice mohou být se stejným slovosledem samostatné tázací věty, jenže ve výše uvedených příkladech se jedná o věty vedlejší – tudíž jsou závislé na větě hlavní. A jelikož věta hlavní je oznamovací, nemohou být její věty vedlejší tázacími, a na konci tedy musí být TEČKA, nikoli otazník. Mluvčí tím prostě něco oznamuje.

Zajímalo by mě, kolik je hodin. (Zajímalo by mě X.)
Předpokládám, že přijdete včas. (Předpokládám X.) 

Výjimka může nastat, když člověk vede jakýsi dialog sám se sebou: Zajímalo by mě vůbec, kolik asi bere? Ne, nezajímalo, takže se radši ptát nebudu. To ale chybující uživatelé asi většinou na mysli nemají. 

A pokud by vás snad napadlo, že tu zbytečně vykládám o věcech zcela jasných, pak byste se možná divili, kolik lidí v tomhle chybuje – dokonce to leckdy přeskakují i korektoři v beletristických knihách, ale tam mám podezření, že se o skutečné korektory nejedná, případně si to po sobě pouze přečetl překladatel, a k mému údivu každý překladatel bohužel není automaticky korektor, na což leckteří vydavatelé stejně zvysoka kašlou a myslí si, jak na to vyzráli a pěkně ušetří, ale je to samozřejmě zase ta krátkozraká nenasytnost, vyházel bych je i s těmi takzvanými překladateli, ale já se tu nebudu rozčilovat, protože bych to pak ani nedopsal, nebo by článek chytl úplně jiný směr, navíc to souvětí má už takhle několik řádků, zkrátka občas ve vydavatelstvích pracují očividně leda tak prasata, a ne…
Klid. Dýchej…

NOTORICKY ZNÁMÉ HŘÍCHY

Ni x ní, ji x jí
Stačí použít pomocné zájmeno ta:
Je to pro ni – pro tu, tedy i
Bez ní tam nejdu – bez té, tedy í 
Vidím ji – vidím tu (ženu) 
Dám to jí – dám to té (ženě) 

Mně x mě
To prajednoduché pravidlo zní, že ve 3. a 6. pádě (komu, čemu + o kom, o čem) se používá mně, v ostatních mě. To je celé, vážně. Takhle jednoduché to je. Knižní formu mne sem neplést. 

Sází x sázejí
Z důvodu rozmanitosti a snad složitosti jazyka na straně jedné a zhoršující se úrovně mluvčích na straně druhé (obecně se méně čte – čímž nemyslím zrovna komentáře na Facebooku – a to se v jazyce odráží) dochází k různým unifikacím (ono tomu tak samozřejmě do jisté míry bylo vždycky). V tomto případě se forma sází, což je jeden ze vzorů sloves 4. třídy, začíná používat i pro množné číslo, kam ovšem správně náleží výraz sázejí. Jakkoli to považuju za chybu, jazykový Ústav tuto změnu jako variantu uznává. Doporučuju rozlišovat, mohlo by dojít i ke znejasnění podmětu a předmětu (zde cituji výborný příklad z Příručky: kolo pohání řemeny – kolo pohánějí řemeny), ale jinak je to na vás (Moravané a Slezané mají výjimku, jejich řeč je zcela unikátní). 
Pro správnou volbu lze použít rozkazovací způsob: 
sázej – tedy oni sázejí
Ve srovnání s: 
trp – tedy oni trpí (nikoli „trpějí“)

Viz
Taktéž patří pod interpunkci, ale toto je takový notorický známý, že jsem ho zařadil sem. Tak tedy: za výrazem viz se v žádném případě nepíše tečka. Nejedná se přece o žádnou zkratku (čeho taky? Vizuální?), nýbrž o rozkazovací způsob slovesa vidět. Tedy viz nebo vizte (jistým zahalením významu se forma jednotného čísla už může používat i pro množné), obdobně jako třeba u slovesa slyšet je to slyš (Ty, poslyš…) a někde u tribunálu slyšte, slyšte.

PŘEJÍMÁNÍ

Tady musím jakožto angličtinář našlapovat opatrně. Každopádně udržujme onu starými lingvisty propagovanou pružnou stabilitu jazyka. Na jednu stranu takového finalistu nebo prokrastinaci potřebujeme, na stranu druhou než zabukovat mítingovku raději použiju zamluvit zasedačku. Kdybych ostatně řekl své babičce, že jdu něco zabukovat, šla by mě nejspíš hledat někam do lesa. Chápu ale, že zarezervovat se lidem nelíbilo jak kvalitativně, tak kvantitativně. „Booking“ přišel patrně hlavně s hotely a letadly. 

INTERPUNKCE

A teď má oblíbená interpunkce. Například u mnohých uživatelů to vypadá, že se jim smysl interpunkce zcela kryje s dechovými pauzami v řeči. Ne že by s nimi nesouvisela, ale její použití je velmi specifické, má daleko širší význam a ve smyslu sdělovaného dokáže chybná interpunkce nadělat paseku. Zabývat se jí tu nějak zevrubněji nelze, ale jak jsem uvedl výše, můžeme se stručně podívat na některé zajímavé zádrhely.

Závorky
Ohledně závorek se většinou vyskytují problémy dva, přičemž s interpunkcí souvisí jeden. Mezera se píše pouze před a za nimi (pokud nenásleduje interpunkční znaménko), ovšem uvnitř se od nich text mezerou neodděluje, jak vidíte tady.
Druhý problém, o kterém se ovšem nějak nepíše, souvisí s významovým začleněním obsahu závorky do věty, kterou je obklopen. Princip je ten, že text v závorce je v rámci sdělení prakticky na nejnižší úrovní důležitosti (jinak by mohla být závorka nahrazena třeba pomlčkami, nějakou formou přívlastku/vsuvky atd.), a tudíž naprosto nijak nemůže zasahovat do věty, jejíž je součástí (naopak je jí sám většinou ovlivňován). Věta musí dávat stejný smysl i po vyjmutí celého obsahu závorky. 
Příklad ze života: zahlédl jsem kdysi na webu jisté kapely něco jako

* „Jsme spíš rocková kapela (nehrajeme zrovna metal), ale ani takovým stylům se vyloženě nebráníme.“

Když pominu celkovou stylistiku, daná chyba je zde jasná – stačí sdělení v závorce vymazat a výsledkem bude nesmysl v podobě „Jsme spíš rocková kapela, ale ani takovým stylům se vyloženě nebráníme.“

Než s čárkou a bez ní
Tohle jednoduché pravidlo má širší uplatnění (funguje např. i v kombinaci s jako). Stručně: čárka před spojkou než se píše tehdy, když za ní následuje věta. 
Dobře, ale jak poznám, že jde o větu? Je například za než věta v tomhle případě? 

Byl rychlejší než ten nejlépe trénovaný, od hlavy až k patě potetovaný běžec se značkovými botami za deset tisíc.

Nikoli – a poznáte to jednoduše tak, že tam chybí určité sloveso. Ze školy si možná pamatujete cosi jako „podmět a přísudek“, což ne že by nebyla pravda, ale je to formulace dost vágní, ne-li zavádějící (podmět nemusí být vyjádřen atd.). Zkrátka jakmile je v nějakém shluku slov přítomno sloveso určité (na rozdíl od neurčitého, tedy infinitivu, který větu netvoří, protože u něj nemůžeme určit ony důležité informace jako osoba, číslo, způsob, čas atd.), skutečně se jedná o větu. 
Takže ve zkratce: je-li tam sloveso, je to věta; je-li to věta, píše se před než čárka. 
Samozřejmě nezapomeňme, že v případě souvětí zde může být vložena celá vedlejší věta, která vždy musí být občárkována z obou stran (další chyba, kdy se na druhou čárku zapomíná), a jelikož toto pravidlo stojí nad všemi ostatními, může se kvůli tomu před než ocitnout čárka i v případě, že by tam jinak nebyla. 
Čárka před než se nepíše v případě, že se jedná o pouhé srovnání (s absencí slovesa), bez ohledu na to, jak dlouhý segment za spojkou následuje (viz také příklad výše). 
Srovnejme:
Dcera je vyšší než nejstarší syn.
Dcera je vyšší, než jsem byla v jejím věku já. – zde je sloveso, tedy vedlejší věta

Je to lepší než dostat drátem do oka.
Je to lepší, než kdybych dostal drátem do oka.
V prvním případě pouhý infinitiv (dostat), ve druhém případě vedlejší věta s podmiňovacím způsobem – tedy perfektně legitimní vedlejší věta.

Čárka před a
Zapomeňte prosím na to, co vám namluvili na základce; ve skutečnosti se před spojkou a čárka často píše, ne že ne. Pokud je mezi větami či jejich segmenty jakýkoli jiný poměr než slučovací nebo je tam vložena vedlejší věta, čárka tam bude, tak je to. 

Nebo
Jedná-li se o výraz čistě vylučovací, čárku před nebo samozřejmě píšeme.
Vyhraje Petr, nebo Pavel?
Stihli jste to, nebo jste přišli pozdě?
Tedy buď platí a, nebo platí b, oboje dohromady nelze. V ostatních případech čárku nepíšeme (leda že by zde byla vložená vedlejší věta, viz výše). Existuje samozřejmě jakási šedá zóna, respektive může velmi záležet na kontextu. 
Přijedu v sobotu nebo v neděli – je to jedno, dám vám vědět…
Pojedu buď tím vlakem v sobotu, nebo tím nedělním – záleží na okolnostech, musíme zvolit jeden z nich a podle toho se pak rozhodneme ohledně… atp. 

Mezery
Obecně: mezera za interpunkčním znaménkem se píše, před ním nikoli. 
Ostatně pokud člověk není dyslektik/dysgrafik, má to při četbě jakéhokoli korektního textu neustále na očích, takže v případě tohoto chybování se nejspíš jedná o vyloženou ignoraci. Jeho minus. 

Z hlediska interpunkce v případě přívlastkových konstrukcí doporučuju tento odkaz:
http://prirucka.ujc.cas.cz/?id=151#nadpis4

Je totiž zásadní rozdíl mezi větami

Generál, jedoucí na koni, se zastavil na kopci.
a
Generál jedoucí na koni se zastavil na kopci.

A stejně tak mezi spojeními 

Nové dřevěné schody
a 
Nové, dřevěné schody 

Ostatně doporučuju tuto stránku prozkoumat důkladněji, jedná se o jedinou oficiální kodifikační příručku tohoto typu na internetu – vše ostatní jsou pouze neoficiální weby, kde se mnohdy vyskytují chyby.

Tak co, necháme toho? Opravdu děkuji všem, kteří dočetli až sem. No dobře, ke konci už to možná byl trochu opruz, ale i tak doufám, že vám to třeba aspoň trošku pomohlo a že jsem vám tady tu češtinu nijak neznechutil. Čtěte, bděte a pište. Komentáře z vlastní praxe samozřejmě vítány…