Pár otázek, které už si nikdo neklade

Oblbována vším kolem, naše mysl si přestává klást otázky, které se mnohdy týkají třeba i každodenní reality. Automatická všudypřítomnost obluzuje rozum, a věci nehorázné jsou tak přecházeny bez povšimnutí.

Něco inspirujícího k zamyšlení, několik rétorických otázek v náhodném pořadí. Pojďme si místo nekritického přijímání prefabrikovaných informací zkusit vytvořit vlastní úsudek, případně jen tak nezávazně podumat. Zejména nad věcmi, které už bereme jako samozřejmé, zcela ospravedlnitelné, a tedy vlastně naprosto normální…

Děti v reklamách
Přiznávám rovnou, že k reklamám – zejména tedy onoho audiovizuálního typu, který se na nás v současnosti valí z masmédií – mám velmi silnou averzi. Netřeba mě ovšem obviňovat z podjatosti, k následujícímu tématu se stavím zcela objektivně. Předesílám, že v tomto případě se bude jednat spíše o audio stránku, tedy reklamy v rádiu, ačkoli televize zde zase tolik nezaostává. Poprvé jsem si používání dětí (nebo se s tím nemažme a řekněme to rovnou: zneužívání dětí rodiči a korporacemi pro reklamní účely) všiml někdy před patnácti lety, kdy jsem nějakou dobu žil v Londýně. Tehdy jsem ale měl všude kolem tolik nových podnětů, že jsem to pouze zaregistroval a příliš se nad tím nepozastavoval. Západní móda se vždy s jistým zpožděním dostává i k nám, a tak jsem si necelých deset let poté tohoto děsivého fenoménu začal všímat i u nás. 

Jde mi o tohle: Zletilí, tedy tzv. dospělí lidé se k dětem do určité míry obecně stavějí z pozice inteligentního k nevědomému, znalého k neznalému, nadřazeného k podřazenému či zodpovědného k nezodpovědnému. Alespoň nám tedy takto velí zavedené rozumové schéma. Dalo by se o tom všelijak polemizovat, ale nechme to teď stranou. Pokud tedy ovšem dítě nezodpovídá za své činy, občanku dostane až v patnácti a řídit auto, pít alkohol nebo volit může až od osmnácti, pak nechápu, jak je možné, že se zde zcela přirozeně toleruje onen dvojí metr, kdy děti mohou být dospělými propůjčovány k reklamním účelům. Přece když už přistoupíme na stanovisko, že dítě nemá dostatečně rozvinutý intelekt na to, aby samo dokázalo posoudit, jak by se k dané korporaci stavělo v dospělosti (až bude schopno vyhodnotit různé souvislosti), tak jak potom může být přijatelné poskytnout je k reklamě, když na celou věc zatím nemá patřičný náhled? Jestliže dítěti na jednu stranu ani nesvěříte sirky nebo nůž, jak ho na druhou stranu můžete s klidem využívat ke korporátním účelům a kasírovat za to odměnu? Není zde jasný rozpor? Není to zneužívání čisté duše, která z toho zatím „nemá rozum“? Dítě se nemůže bránit – ani by jej to nenapadlo, protože k rodičům vzhlíží s důvěrou: jsou to bohové, kteří rozumějí všemu a vše dělají pro jeho dobro…

Příklad: Představte si, že by nějaký politik přišel s reklamní kampaní, v rámci jejíhož videa by vystupovaly malé děti. Děti s naučenými texty velebícími daného politika či stranu. Nebylo to tady už? Dokážete si představit tu vřavu, která by se kolem toho dneska na veřejnosti strhla? No a jaký je rozdíl mezi tímhle a reklamou pro nějakou firmu? Ve skutečnosti samozřejmě žádný. Ano, občas jsou ty účely bohulibé (týkají-li se samotných dětí nebo třeba zvířat), jenže občas taky ne – a princip je každopádně jasný. 
Nezlobte se na mě, ale je to hnus a vůbec by to nemělo být legální, stejně jako práce dětí mladších 15 let. Nebo minimálně bychom se k tomu měli z morálního hlediska stavět stejně jako v případě, kdy by se jednalo o politické účely jako ve výše nastíněném příkladu. 

Klece
Teď se pro změnu mrkneme na zvířata. O co mi jde tady? Na tvory ze zvířecí říše shlížíme z jistého velmi pochybného, námi samými vytvořeného piedestalu a považujeme je za sice leckdy milé, ale obecně velmi podřadné tvory, které je dobré využívat. (Ba co víc, člověk došel ve své aroganci tak daleko, že být pánem tvorstva pouze na Zemi mu už nestačí; má dokonce za to, že je jediný inteligent v celém tom až groteskně gigantickém vesmíru, a od této směšné představy jej neodradí ani ten prostý fakt, že na to, aby si velikost vesmíru – kterou beztak nezná – dokázal byť jenom představit, mu chybí kapacita toho, na co je ve své pošetilosti tak hrdý, tedy mozku, kterému ani zcela úplně nerozumí. PS: Není trochu nefér, že Miss Universe vždycky vyhrává někdo ze Země?) Těžko nás pak tedy bude překvapovat, že účel přece světí prostředky, a jelikož jsme tak nadřazeni všemu tvorstvu kolem a vlastně sakumprásk celému vesmíru, můžeme si pro své potěšení či pochybný užitek naše okolí téměř jakkoli upravovat ku obrazu svému. Respekt (neřku-li vděk) vůči fauně, flóře a planetě obecně přece netřeba prokazovat – podívejte se, co všechno jsme dokázali postavit (tedy několik málo z nás) a jak daleko jsme došli v laboratořích, no kdo tohle umí, hm? 
A tak nám přijde zcela přirozené, že máme zoologické zahrady, kde jsou pro naše pobavení (případně „poučení“) jistí tvorové celoživotně zavřeni v klecích. O cirkusech ani nemluvě. Zkuste si něco takového představit v obdobné situaci s lidmi. Pokud by se tu objevili hypotetičtí intelektem nadřazení tvorové a několik z nás by si odvezli do svých lunaparků, kde bychom dožili v klecích či výbězích o několika čtverečních metrech a později bychom se tam i začali množit, pak podle logiky praxe, kterou užíváme my vůči zvířatům, by si nikdo z nás ani slůvkem nemohl stěžovat. 

No ale jak to vyřešit? Co děti? Přece chceme, aby mimo domácích mazlíčků viděly i jiná živá zvířata, ne? Něco vám řeknu. Onehdy jsem na internetu narazil na jednu fantastickou fotku. Někde v africké buši tam stálo menší nákladní auto. Na autě vzadu byla klec, která zabírala celou korbu. A v té kleci byli… lidé. Lidé s foťáky a mobily. A kolem auta vesele pobíhali tygři nebo lvi či jaká zvířata. 
Problém vyřešen. Vytvořme spolky, komise, povolejme experty a mimochodem také plaťme vysoké částky hlídačům, aby se nenechali uplácet lovci. 
A co malá zvířata, říkáte? Děti chtějí vidět exotické motýly a tak. No dobrá: existuje technologie, kterou je zatím mrháno převážně na zábavu (většina nových technologií se zdá být plošně využívána buď k vojenským účelům, nebo k zábavě, málokdy k něčemu pro lidstvo či planetu užitečnému). Tato technologie se jmenuje virtuální realita. Pokud už na této platformě mohou fungovat nejen filmy, ale i počítačové hry, skutečně je tak těžké představit si obdobu v podobě 3D virtuální procházky jakousi zoologickou zahradou, včetně ukázky menších zvířat? Ostatně 3D dokument odehrávající se v hlubinách oceánu jsem viděl v kině už před víc než patnácti lety. 
Mimochodem, ještě jedna věc. Když už nějaké to zvíře ze zajetí uteče nebo některý blbec nedává pozor na své dítě a to se dostane ke zvěři do výběhu, to je skutečně nutné zvířata střílet? Co takhle uspávací šipky? A pokud snad nezabírají dostatečně rychle, nešlo by použít nějaké silnější? Viděl jsem tisíc a jeden filmů se špiónskou tématikou a věřím, že kdyby se jenom trochu chtělo, nebyl by vůbec problém něco takového uplatnit, i kdyby se měl vyvinout nějaký speciální druh. Že by na takový výzkum nebyly peníze? No ano, to je pravda, leda snad tedy požádat o dobrodiní některou z těch bank, kterým svět údajně dluží trilióny…

Zkrátka řešit se dá všechno, jenže to bychom museli chtít. Chtít vyjít z oné pohodlné, samozřejmé a neskutečně samolibé, arogantní a agresivní škatule a uvědomit si tu nehoráznost i slepotu konce našeho dosavadního počínání. 
Když se na to podíváte z výšky a máte dostatečnou fantazii na to, abyste byli schopni představit si tuto dobu zpětně třeba za několik desítek let, uvědomíte si, jak se na tyto praktiky jednou bude pohlížet jako na neskutečně primitivní a brutální. A to se týká mnoha dalších věcí, které se ještě dnes dějí a jsou považovány za normální.

Válka?
Vlastně jenom tak pro připomenutí (a pro kýžený efekt doporučuji číst následující tři věty velmi, velmi pomalu): 

Válka je umělý stav. Uměle vyvolaný, nepřirozený, nenormální, nesamozřejmý, nezodpovědný a krajně nežádoucí stav. Záměrně, promyšleně a strategicky naplánovaný, vykalkulovaný a realizovaný stav. 

Opravdu je potřeba to opakovat. Není to jako kámen, o který zakopnete, když jdete po poli, a je to docela přirozené, protože to tam prostě patří. Ó ne, nikoli. Válka je uměle vyvolaná pohroma, která funguje tak, že na jedné straně se skupinka chorobně nenasytných, psychopatických jedinců domluví, pomocí propagandy najme dostatek pěšáků a na základě nějaké záminky rozpoutá v cizí zemi teror, přičemž strana těchto jedinců samozřejmě bojuje za dobro a ti na druhé straně jsou teroristé. Problém je, že těm na druhé straně je říkáno absolutně totéž, akorát s otočením pozice protagonisty. 
A tak na sociálních sítích západní civilizace občas můžete vídat hesla jako „Pray for Paris“ a „Pray for Christchurch“… ale kde je třeba „Pray for Aleppo“, „Pray for Yemen“ nebo „Pray for Afghanistan“? Opravdu musím dodávat, že v těchto zemích žijí bezbranní a nevinní civilisté, stejně jako ve Francii nebo na Novém Zélandě? 
A o co budeme ignorantštější my, o to více ignorantští budou politici. Někdy je to až ostentativně neskrývané – a prochází to. Jeden nepatrný příklad za všechny: Z nařízení Donalda Trumpa dopadly na Sýrii někdy v dubnu 2017 střely Tomahawk. Zabiti byli samozřejmě i civilisté, jelikož plošné vzdušné bombardování je přece vždy to jediné, a tudíž nejlepší řešení. Akcie firmy Tomahawk šly nahoru. A teď otázka za milión: kdo mezi jinými vlastní akcie této firmy? Nápověda: je to muž a jeho iniciály jsou… D. T. 
Takhle se to dělá. 

Ne, není to nic nového, ale jak se tak dívám kolem sebe, někdy je opravdu záhodno na tyto věci opakovaně upozorňovat. V té každodenní konfrontaci máme sklony začínat je brát jako přirozenost a samozřejmost, ačkoli se jedná o čirou vyšinutost. 
A tak přestože zde neustále probíhají války (resp. jedna válka – o zdroje a globální vládu), nám je ad nauseam vtloukáno, že vlastně žijeme v míru a blahobytu. Ano, my jsme tu relativně v pohodě, ačkoli fakticky žijeme v otroctví (zákonů, složenek, podřadných platů a nepřátelského systému). Je ovšem třeba nezapomínat, že kdesi jinde ve světě denně umírají civilisté po stovkách a tisících (o ekologické devastaci nemluvě), přičemž to, že to neustále neběží v televizi, neznamená, že se to neděje. Jsou to zrůdami vytvořené konflikty v boji o kralování celému hřišti, nic víc, nic míň. 
Černobílé extrémy aneb vše pěkně do jednoho pytle
Bylo by to na samostatný článek, ale v tomto blogu mám v úmyslu pouze opakovat zjevné, ač jaksi pozapomínané, takže se tu jen krátce zmíním.
Tak tedy: každá skupina – náboženská či jiná – má odchylkové vzorky, nepodařené kusy, zmetky na vyhození. Žádnou velkou skupinu lidí ale nemůžeme podle jejího nejhoršího vzorku nějak konstruktivně posuzovat. Jednak je to morálně špatné a jednak je to i nelogické, život takto jednoduše nefunguje, můžeme tím leda obelhávat sami sebe (a rochnit se ve své ignoranci). 
A tak stejně jako leckteří teroristé se rekrutují z řad muslimů, své fanatiky má i křesťanství (zde v širokém slova smyslu) – doporučuji přečíst si třeba něco o Westboro Baptist Church. Vždyť například Bible je dost homofobní, není to tak? Znamená to tedy, že každý křesťan je automaticky homofobní fanatik, kterého je třeba se bát nebo přinejmenším stranit? To asi ne – a stejně tak většina muslimů si nejspíš nic nedělá z toho, jaké šílenosti naznačuje zase ta jejich kniha. 
Samozřejmě že fanatismus jakéhokoli typu se dá výborně využít k vojenským účelům. To ale o ostatních věřících nebo obecně obyvatelích daných zemí nevypovídá nic. 
A tak stejně jako je rozdíl mezi Westboro Baptist Church a našimi pobožnými předky sedícími na mši v kostele, je rozdíl mezi islamismem a islámem. 
Nebo si zkuste představit, že se banda agresivních českých neonacistů sbalí a pojede na křížovou výpravu po evropských městech, hospodách a fotbalových stadiónech. Úroveň, na jaké by nás takoví lidé „reprezentovali“, jistě netřeba popisovat. Podle výše uvedené pokřivené logiky by pak byl tamní občan naprosto v právu a nemohli byste mu nic vyčítat, kdyby je potkal, chvíli pozoroval a pak si řekl: „Tahle Česká republika, to je hnus, jenom se podívejte, jaký tam žijou lidi, to je teda hodně zaostalá a snad i nebezpečná země…“
Takhle by se dalo pokračovat. Že je třeba tyhle věci dokola omílat ještě v době, kdy už bychom spíš měli „létat na Venuši na výlet“, je velmi tristní. 

Proč se všude na světě pořád dokola necháváme ohlupovat týmiž nesmysly, které nám prokazatelně jenom škodí?

Naděje
Naštěstí přicházejí nové generace. Lidé, kteří už nevyrostli v prostředí á la „Všichni ticho! Jdou zprávy!“ Lidé, kteří si dokáží vyhledávat informace, třídit je, oddělovat zrno od plev a mimo jiné si tím procvičovat kritické myšlení. Lidé nikoli závislí pouze na nějaké skupince oficiálních, soukromě vlastněných informačních zdrojů. Lidé, kteří vstupují do tohoto světa, do tohoto systému, rozkoukávají se v něm a zatím si říkají: „Ty vole, co to jako je?“ Nebude to trvat dlouho a buď oni, nebo jejich děti se posunou na další úroveň, kde už budou říkat: „Hele, takhle to dál nejde, musíme s tím něco udělat.“
Ta doba je za rohem. 

PS: „Cokoli slyšíme, je názor, nikoli fakt. Cokoli vidíme, je úhel pohledu, nikoli pravda.“