Modlitba k lebce

Když mi bylo patnáct, chodil jsem několik týdnů na brigádu k zedníkům, kteří opravovali památky. Byla to banda hajdaláckých chlapů…

Míval jsem doma pravou lidskou lebku. Odmalička jsem byl kostrami a zejména lebkami posedlý a vlastnit jednou lidskou byl vždy můj sen. V té době už jsem měl nasbíránu slušnou sbírku lebek zvířecích, hlavně díky svým procházkám po lesích a polích. Mít trochu víc hlavu na letopočty, byl by ze mě jistě býval archeolog.

Když mi bylo patnáct let, chodil jsem několik týdnů na brigádu – svou vůbec první – k zedníkům, kteří opravovali památky. Byla to banda hajdaláckých chlapů, kteří snad až na výjimky brali tuto práci jako rutinu a nějaká skutečná záchrana památek pro ně byla vesnicí vpravdě to španělskou. Během opravných prací jsme se časem měli dostat do vnitřku jisté staré kaple trochu stranou historického centra, která byla desítky let uzavřená. Pamatuji si, jak jsem dříve chodíval kolem – kaple stála hned vedle chrámu – a přízemními zamřížovanými okénky (která byla později bůhvíproč zazděna) nakukoval dovnitř: podlaha kaple, na niž vedly schody, byla dobré dva metry pod úrovní terénu a tam, přímo na ní, se bez ladu a skladu válely spousty lidských kostí a lebek. Dodnes nevím, odkud se tam ty ostatky vzaly a proč nebyly pohřbeny nebo aspoň vystaveny jinde jako ostatní. Byli to lidé příliš chudí na to, aby je někdo pohřbil? Byli zabiti? Skosila je nějaká strašlivá nemoc? Vzývali špatného boha? Ostatky se tam každopádně jen tak válely a já z toho byl roky u vytržení – do kaple tenkrát samozřejmě přístup nebyl, masivní dveře byly pevně zamčené a pod velkými zamřížovanými okny na protější straně zel několikametrový sráz. Nyní jsem se najednou měl s partou zedníků dostat dovnitř; kosti se měly zahrabat a podlaha zarovnat jako předvoj celkové obnovy kaple. 

Jakožto tehdy docela zamlklý člověk jsem se s ostatními v práci moc nebavil, s jasným vědomím toho, jací neotesanci tito chlapi jsou, o čemž jsem se v den otevření vchodu do kaple měl přesvědčit ještě důkladněji. Když se tedy vstup do nitra svatyně uvolnil, jal jsem se pozorovat skrz okénko vlevo několik vyvolených zedníků, kteří směli vstoupit jako první. Chvíli se tam ometali a pak ten nejmladší, snad zástupce vedoucího, sebral ze země lebku a mrštil jí proti kamennému sloupu. A ne jednu – takto jich rozbil několik. Otřes z takovéhoto svatokrádežného, bezbožného a neuvěřitelně hloupého a zhovadilého počínání si pamatuji dodnes; už je to víc jak patnáct let, a zvuk křachnutí prastaré lebky o kámen sloupu jistě nezapomenu, co budu živ. Této nepochopitelné činnosti tupý zedník naštěstí po chvíli zanechal; nic jsem mu samozřejmě říci nemohl – já, zakřiknutý citlivý patnáctiletý jinoch poprvé na brigádě – a po nějaké době jsem se tedy do vnitřku kaple dostal i já. 

Snad tentýž den, snad jindy vystoupal onen zpustlý nedouk po schodech kaple a vynořil se z gotického portálu. 
„Tak kdo chce lebku?“ prohodil žoviálně a šokoval tak okolí, jak jsem si alespoň představoval. Kolem postávalo ještě pár kluků, ačkoliv dnes už si vybavuji tvář pouze jednoho. 
„Já,“ šokoval jsem ho nejspíš skoro stejně jako prve on mne, neboť do té doby jsem bez obtíží kraloval v soutěži o nejnemluvnějšího člověka v partě. Natahoval jsem po lebce ruce v pracovních rukavicích (dodnes se vyrábějí se stále stejným odérem a při občasné práci s nimi mně vždy jako první bleskne hlavou vzpomínka na svou první brigádu), ale zedník zakroutil hlavou, někde vyštrachal igelitku, do níž lebku vložil a pak mi ji předal. Byl jsem u vytržení; tašku jsem schoval do maringotky, kam se chodilo na svačinu a ranní kafe, a nemohl se dočkat konce pracovní doby. Měl jsem konečně pravou lidskou lebku! Na jedné straně jí kousek chyběl a celkově byla ve značně chatrném stavu, ale zacházel jsem s ní jako v rukavičkách a nikdy se mi nerozpadla. Na chalupě jsem si ji v hrnci vyvařil… a pak už putovala do mého pokoje. Stěhovala se z jednoho kusu nábytku na druhý a nakonec se usadila v sekretáři za sklem, mezi knihami a magnetofonovými páskami. 

Jednoho dne v době, kdy jsem se rozsáhle věnoval četbě všelijaké okultní literatury, jsem se laicky, bez patřičných znalostí snažil z lebky cosi vyvolat a zjistit, jaký duch v ní přebývá či kdo byl jejím majitelem. Nevím, zda jsem něčeho dosáhl v daný okamžik, ale pamatuji si dobře, že mě tu noc přepadla strašlivá a neskutečně živá noční můra – tohoto druhu poprvé v životě –, která spočívala zejména v tom, že jsem cítil, jak mě někdo škrtí. Chtěl jsem křičet a přišlo mi, že to dělám, ale ve skutečnosti jsem ze sebe nevydával víc než šeplavé vzdechy. Nakonec se výkřik přes hrůzný černý závoj smrti prodral (ve výsledku to byl spíše tichý sten), mohl jsem se pohnout, sen pominul a já byl volný.

Od té doby uplynulo mnoho let, lebka se stěhovala spolu se mnou a podobné můry už nepřicházely. To se změnilo až v době před půldruhým rokem. Tentokrát jsem ovšem dobře věděl, odkud to pramení: měl jsem silné nervové problémy kvůli těžké existenční situaci. Později přišel zásadní přelom, kdy ode mne odešla životní láska, zhroutil se mi celý život, musel jsem se odstěhovat, a navíc mě na několik let zatížily dluhy. Vždycky jsem byl skutečný smolař, což se těžko vysvětluje někomu, kdo to má v životě jinak. Doba vysokoškolských studií, kdy jsem potkal svou vyvolenou, představovala nejšťastnější léta mého života; po následné životní katastrofě se ale vrátily deprese – ovšem tenata, do kterých jsem upadl tentokrát, byla naprosto nesrovnatelná s čímkoliv, co jsem do té doby zažil. Jestli jsem se někdy dříve domníval, že mě nějaký rozchod hodně vykolejil, pak to nebylo než pouhé cvičení v porovnání s tím, v jakém stavu se má duše nacházela nyní… A vždycky když jsem si myslel, že bylo dosaženo úplného, kamenitého dna, brzy přišel další pád, jako by se mi někdo seshora bohapustě vysmíval a zkoušel, kolik toho vydržím, než se kompletně sesypu a buď skočím z mostu, nebo skončím v blázinci. 

Nedávno jsem takto uvažoval nad svým ubohým osudem, sedě na posteli s posledními zbytky jídla po ruce a s vědomím, že na další už nemám, když můj pohled zabloudil vlevo nahoru na skříň. V zaprášeném horním rohu místnosti tam mezi reproduktory gramofonu pokrytými pavučinami můj zrak padl na lebku z kaple, nyní s furiantsky nakřivo nasazenou zažloutlou čepicí. Kdy jsem si jí doopravdy všiml naposledy? Od dob, kdy jsem přebýval v bytě v centru, kde lebka trůnila na výsadním místě mezi knihami, uplynulo už hodně vody. Nyní seděla pozapomenuta a pokryta prachem na starém gramofonu, se znamenitým výhledem na celou místnost a jedinečnou možností zhlédnout všelijaké peprnůstky, jichž jsem se tu dříve dopouštěl. Kdejaká holka v posteli, kdejaké nazvracení si do vlastních bačkor, vše lebka mohla uzřít, i přes porušenou očnici na jedné straně. Ať to byl kdo byl, kdo v ní sídlil, snad nebyl moc puritánsky založen. A když jsem tak pomýšlel na to, co všechno se mnou vlastně tato majestátní schránka absolvovala, čeho všeho byl tento chmurný pozůstatek něčího života svědkem, řekl jsem si, že je možná načase lebku uložit k věčnému odpočinku. Zejména však proto, že morový mrak, jenž mou osobu obestřel, mohl snad být způsoben, jak jsem měl podezření, mými nerozvážnými duchařskými skutky v minulosti. Pohlédl jsem zpět na lebku, napůl snad očekávaje bůhvíjakou odezvu. Ona mi ale jen svrchu skříně šklebivě vracela pohled, jako by říkala, že mému marnému pozemskému pachtění už bude brzy konec a že proti věčnosti a nekonečnosti aeonů univerza jsou mé zdejší starosti beztak naprosto směšné. Rozhodnutí pak ve mně kvasilo několik dní, až jsem se jednoho teplejšího podzimního dne odhodlal. Z altánku jsem vzal rýč, v dolním rohu zahrady poblíž malé jabloně jsem vykopal metr hlíny, lebku pohřbil a na zeminu vrátil pláty trávníku. 

A tak nyní čekám, uprostřed všeho toho drcení, jímž mne život bez ustání obdařuje, zda se osud změní, zda vybřednu z dusivého bahna a začnu opět volně dýchat. Ať už byl majitelem lebky kdokoli, doufám, že jsem onoho ducha příliš neurazil – přece jen se mnou prožil značnou část mého života a byl lecčeho svědkem. Jestli jsem ho svými mladickými okultními pokusy nějak vyrušil, tak se tímto kaji a odvolávám jej zpět, a pokud mne omotal zlými čarami, nechť je ze mne sejme – nyní může už jednou provždy odpočívat v pokoji. 
 

V Horách Kutných
Duben 2013
(Inspirováno Malou cvičebnicí tvůrčího psaní od Reného Nekudy)