Moderní ideologická klasifikace občanů ČR

Mohli bychom to nazvat manipulací uvnitř manipulace. Zdaleka nejde pouze o ne/očko, věc je podstatně složitější. A něco o hlavním nástroji: masmédiích.

1. Rozdělení 
2. Masmédia 

1.
Jako u každé globální záležitosti, i u kovidu (a zejména u něj) pochopitelně vznikly skupiny a tábory, v současnosti tedy zejména z hlediska vakcinace. Nechci v tomto textu znovu rozebírat ony principy typu rozděl a panuj, jejichž vlivem znesvářené strany vznikají, aby se pak dva hašteřili a nevěnovali pozornost třetímu, který si nad nimi mne ruce. Každopádně se zdá, že jsme v současnosti vedeni k pouhému duálnímu vnímání postojů, ačkoli realita je samozřejmě mnohem barevnější. 
Podobnost s klasifikací v ostatních zemích nikoli čistě náhodná. 

Představme si to jako přímku. Uprostřed (kolem nuly) je nějaká malá neutrální skupina, které zde není třeba věnovat širší pozornost. Může se jednat o lidi nerozhodnuté, vyčkávající, zkrátka nevíme o nich nic a pro potřeby tohoto rozboru není zmíněná množina podstatná. Pojďme dál. Mainstream se v nás snaží vyvolat (a množství lidí si tudíž zákonitě osvojí) dojem, že zde ve vztahu ke kovidu/očkování existují pouze dvě skupiny: kompletně pro a kompletně proti (přičemž ta první jsou Zodpovědní a ta druhá je v podstatě skupinka bláznů). Už to samo o sobě je samozřejmě nesmysl. Když se na oné pomyslné přímce podíváme vlevo a vpravo, uvidíme dvě hlavní skupiny, to ano. Ta vlevo (neplést s politikou, klidně si to obraťte nebo to nazvěte skupinou A, jak je komu libo) je tedy skupina očkovaných a víceméně zastánců očkování, zatímco ta vpravo je skupinou neočkovaných a lidí, kteří jsou mimo jiné nazýváni „odpírači“ nebo „odmítači“. V těchto dvou hlavních skupinách se různí lidé ocitají z různých důvodů a nemusím snad říkat, že toto dělení není robotické, s přesně vymezenými hranicemi, a jistému zobecnění se vyhnout nemohu. Ovšem to není všechno. Každá z těchto dvou skupin má na okraji menší, extrémní odnože, přičemž zejména v těchto místech je hranice velmi nejasná a prostupná. Extrém na straně vlevo („Svědci Covidovi“) jsou lidé typu „vakcíny rovnou do dělohy a respirátor i v lese“; extrém vpravo („Antivaxeři“) jsou lidé typu „čipy od Billa Gatese ve vakcínách“. 

A právě zde dochází k zásadním manipulacím na straně mainstreamu, jakožto samozřejmě i argumentačním nesmyslům na straně samotné společnosti. Odpůrcům vakcinace (tedy vlastně přirozeně zdravým lidem, což už je dnes prakticky cejch) jsou totiž podsouvány a přisuzovány atributy oné extrémní odnože zcela vpravo. Klasické škatulkování, dehonestace atd., vše se opakuje v historických cyklech a manipulační nástroje jsou beze špetky invence pouze opisovány z minulosti. Nevšiml jsem si ale, že by se totéž napadání dělo i vůči „zastáncům“ na straně vlevo. Byl bych asi velmi pomýlený, kdybych si o všech očkovaných myslel, že to jsou fanatici nejhrubšího zrna, že? A pravda je, že tyhle dvě podskupiny vlevo se značně prolínají; jsou tam lidé s logy oněch big pharma korporací na tričku (Spitfire, nebo jak se ta injekce jmenuje), a pokud se člověk do jejich (virtuálních) vod trochu ponoří, zjistí, že z hlediska celkového přístupu ke kovidovým informacím u nich v podstatě lze mluvit o náboženství, a že dokonce nesou všechny znaky sekty. 

Jelikož je ale v souladu s osvědčenými postupy nutno vytvořit nepřítele, svaluje se vše na neočkované (z nichž jistě jen velmi malá skupinka jsou lidé opravdu hodně mimo). A ve společnosti, která se pomalu z papírové, už tak iluzorní demokracie rapidně přetavuje do jakéhosi otevřeně totalitního hybridu, asi nepřekvapí, když jsou věci stavěny na hlavu, čehož zářným příkladem budiž ona Vojtěchova „epidemie neočkovaných“, kde realita je přesně opačná: neočkovaní nemohou téměř nikam, zatímco očkovaní se nemusejí testovat, a tudíž – jak už dneska víme – kovid vesele roznášejí napříč společností, že ano. Skutečně si myslíte, že kdyby vládní garnituře doopravdy šlo primárně o naše zdraví, dávno už by se netestovali všichni bez rozdílu? 

Přitom by stačilo nad věcí zauvažovat a přestat sebou nechat tak žalostně orat. Realita je taková, že většina neočkovaných nemá a priori nic proti vakcinaci samotné; jde pouze o to, že stávající funkčnost vakcín a všechen ten absurdní bordel kolem prostě a jednoduše neopravňuje státní aparát k takovémuto typu nátlaku na neočkované, natož k jakémukoli nucení, které už se taktéž rozjíždí. Prostě to není o co opřít, objektivně pro to neexistuje logický, etický ani žádný jiný mandát – a zase paradoxně, o co víc se establishmentu ta očkovací agenda hroutí, o to se tlak na „neposlušné“ stupňuje. Kdyby vakcíny měly stoprocentní účinnost, kdyby kolem toho všeho nebyla celá řada podvodů, nesmyslů, cenzury, kšeftování, kdyby to celé tak strašně nesmrdělo, kdyby… ani tehdy by to nebylo omluvitelné, ale v tomhle případě je to naprosto nepřijatelné. 
Kdybychom byli schopni samostatného uvažování – a pokud bychom žili v opravdové demokracii –, obě zmiňované varianty by tady v míru existovaly vedle sebe (zvlášť když v jiných zemích to jde). Každý ať si přece se svým tělem dělá, co chce, jako tomu bylo doposud. A jak se ty takzvané konspirační teorie jedna za druhou obracejí v realitu, víme už dneska, jak to je s těmi vakcínami a „nakažením“ – čili rizikovým místům se vyhýbám a jinak jako neočkovaný zdravý člověk nikoho nijak neohrožuju, ne víc než dřív. (Poznámka: Ten pitomý respirátor většinou nosím, ačkoli vím, že to celé má pouze psychologický efekt, a pokud je mi známo, na žádné křivky kovidu to nikdy nemělo žádný rozpoznatelný vliv.)
Uvědomíme si už konečně, že argumentace extrémem je blábol a že nikdo nikomu nezakazuje (zato nakazuje) nechat se očkovat? Ostatně ty argumentační fauly o ploché zemi a podobné blbosti jsou „odpíračům/odmítačům“ podsouvány vždycky právě z opačného tábora oněch fanatiků – osobně jsem neslyšel o nikom, kdo by tyto extrémy skutečně zastával. 
Krátce řečeno, většina odpůrců očkování má ke svému postoji nějaké argumentačně podložené důvody a zjevně vyznává heslo žij a nech žít. Jenom se prostě tak snadno nepoddává hysterii, propagandě a manipulaci strachem. Je to pořád dokola opakováno, a pořád dokola je jim podsouváno něco jiného. Koneckonců, nic nového pod sluncem. 

2.
A nyní něco o hlavním nástroji: masmédiích. 
Názor, který sem teď napíšu, budou někteří považovat za nehoráznost a leckteří ho jistě nepřijmou, nicméně stojím si za ním tak moc, že poprvé v životě použiju ve svém blogu tučné písmo. Držte se v židlích, jedeme:

To, co tady za poslední rok a půl předvádějí masmédia, považuju za největší zradu na českém národu od roku ’68. 

Můžete mě kamenovat, ale takhle to vidím, a nepřeháním ani trochu. Ne bankovní otroctví. Ne postupná polistopadová oligarchizace a parcelizace země. Ne rozprodávání zdrojů a rektální alpinismus vůči mocnostem zleva zprava. Až tohle – absolutní rezignace na pravdu, eradikace kohokoli se zbytky svědomí a implementace jednomyslné propagandy. Vlastně to klidně můžeme nazvat i kolaborantstvím. Protože tohle má daleko hlubší a přímočařejší vliv na lidi než cokoli jiného. Banku si můžu zvolit, mezi korporacemi mohu kličkovat, ale masmédia ovlivňují větší část lidí na hluboké psychologické úrovni, ať chceme nebo ne, a oni majitelé (i jejich zahraniční kámoši) si to velice dobře uvědomují. Je to nástroj mocnější, než si leckdo přiznává. Může nás i přes protesty menšiny nasměrovat kamkoli a poslat do jakékoli propasti – a tedy ovlivnit osud celého národa na generace dopředu. 
A děje se to. Ne včera (včerejšek už vlastně neexistuje), ne zítra (zítřek ještě taky ne), nýbrž teď. Každým novým titulkem, každou novou zprávou, selekcí, důrazem, zamlčením…

To, co v současnosti v masmédiích z hlediska kovidu vidím, je už čistá manipulace. Nenalezl už bych tam snad ani 5 % něčeho, co by bylo možno považovat za pravdivě podanou informaci nebo co by neobsahovalo alespoň menší stupeň nějakého typu nekalé hry. A u zbývajících témat to asi nebude o moc lepší. Ne že bych byl médiím nějak věřil už předtím, ovšem dnes se jejich barva ukazuje způsobem bezprecedentním. To, co na nás v současnosti od rána do večera z mediálních tlampačů zahlcujících naše smysly na každém rohu proudí, je v podstatě už vyložená černá magie. 
Že by něco takového neprošlo? Pchá! Ono totiž není třeba vždycky lhát, to je náročné a nebezpečné. Stačí jednoduchá finta: říct A, a neříct už B. Na tomhle principu to celé dneska prakticky stojí. 

Zamysleme se nad „průměrným“ jedincem. Objektivně uvažující člověk (a už tady je kámen úrazu, u něhož mnoho lidí rovnou končí) vidí, že zde máme dvě skupiny odborníků. Je možné, že ta jedna – systémem oficiálně posvěcená – je větší, ale s jistotou to nevíme, důvěryhodný přehled nikdy mít nebudeme a každopádně bychom také neměli zapomínat na to, že ne každý expert má chuť nechat se vyhodit z práce, přijít o dotace, zničit si kariéru, případně se vystavit všelijakým sociálním tlakům. Ne všichni mají koule (sic) jako Soňa Peková (přes 430 citací v odborných publikacích). No a vedle oné mainstreamem zaštítěné a propagované skupiny zde máme i množinu druhou, jež má částečně odlišný postoj. 

A co tedy udělá člověk nepyšnící se dnes už prakticky posvátným, nezkorumpovatelným statusem s názvem odborník? Nejspíš se k jedné ze skupin přikloní – jenže na základě čeho? Jaký je z jeho pohledu rozdíl mezi těmito dvěma postoji, když oba mají kvalifikovaný podklad? Inu, jeden je nepřetržitě masivně propagován vším, od politiků přes masmédia, sociální média až po reklamy. Druhý je dehonestován, upozaďován a cenzurován zleva doprava, odshora až dolů. A člověk coby tvor společenský, už takto nalomen, mrkne se pro jistotu do své sociální bubliny. Během několika minut má jasno a vydává se zvoleným směrem – s většinou. Leckdy až fanaticky, v závislosti na hladině ega a atavistických pudů smečky. Pak už zapomeňte na nějaké argumenty – informací si člověk doteď mohl vyhledat dost a bude věřit, čemu chce. Ostatně považuju za pošetilé snažit se kohokoli o čemkoli přesvědčovat; každý má svou vlastní cestu. 

Chápu, lidi se teď hromadně opírají o oficiální data mainstreamu, systému. A právě s tím se mi pojí jedna záhada:
Odkdy, prosím pěkně, my systému opět takhle věříme?
Já si nějak nevybavuju, kdy naposled jsme žili v době, v níž jsme odsunuli soudnost a naprosto nekriticky konzumovali všechno, co na nás z televizí skrz figurky politiků proudilo, zvlášť pokud by se jednalo o takovéto zásahy do společnosti a samotné podstaty svobody. Proč je to dnes jinak – není to zvláštní? Že by to bylo tím starým, otřepaným, ale stále funkčním, staletí a tisíciletí používaným nástrojem jménem strach? 

Víte, co by mě zajímalo? Jestli už vznikají nějaké studie o tom, jaký má celá ta hysterie s tzv. opatřeními vliv na děti ve školách – pokud už se tedy do nich občas dostanou. To už si nikdo z nás nepamatuje, jaké to bylo? Jedno slůvko, jedna věta může člověka ovlivnit na celý život. Co si myslíte, že s nimi udělá takováto segregace, všudypřítomná hysterie a rouškování? Moji rodiče tohle a tvoji rodiče támhleto… Přesto jsem si na titulkách našich slovutných médií nevšiml jednoho jediného, prajediného článku na toto téma, který by katastrofický dopad nesmyslných omezení objektivně popisoval. To jaksi nemají naši obchodníci se strachem v popisu práce. Ostatně nečiní tak ze stejného důvodu, z jakého se nemusejí testovat očkovaní – systém si přece nebude sám pod sebou podkopávat židli. 

Poslední léta více a více docházím k tomu postoji, že se snažím na špatných věcech hledat aspoň něco pozitivního. A pozitivní aspekt – dokonce velmi důležitý – existuje i v tomto případě: je to pro nás lekce, ohromná lekce. Nikdy v polistopadové minulosti nám nebylo takto transparentně ukazováno, s jakým že systémem to vlastně máme tu pochybnou čest. Máme to přímo před sebou na talíři. A jelikož řečený systém, se všemi svými aparátčíky, začíná nyní chápat, že jeho plášť neviditelnosti jaksi přestává fungovat, snaží se nás rozdělit. A zlomit. Jak zužitkujeme zkušenosti historické i současné, je čistě na nás, ale říkám si: opravdu nám to za všechna ta léta dosud nestačilo?