Jeden hudební

Jelikož jsem v podstatě rocker, nahodím sem pro podobně postižené jedince jakýsi top 10 hudebních nahrávek, které stojí za pozornost, neboť leckteré z nich vyloženě formovaly definici (rockové) muziky. Plus něco o vývoji hudby...

Jelikož jsem v podstatě rocker, nahodím sem pro podobně postižené jedince jakýsi top 10 hudebních nahrávek, které stojí za pozornost, neboť leckteré z nich vyloženě formovaly definici (rockové) muziky.
Plus skrovné slovo o hudebním vývoji posledních dekád.

A podívám se na to po svém. Nebudu zde příliš rozvádět takové klasiky, jako jsou AC/DC, Iron Maiden nebo třeba Queen, neboť ty každý zná a tento text nemá být nějakým výběrem nejslavnějších kapel, nýbrž zkratkou toho, jaká hudební alba ovlivnila můj život, což by třeba mohlo někoho inspirovat k rozšíření vlastních hudebních obzorů. Pojednám velmi stručně i o kapelách samotných. Nezahrnuju interprety tuzemské, to třeba zase jindy. 

Možná nebude tak úplně snadné vyhnout se nostalgii a pohledům typu „za našich let to bývalo…“ (ačkoli čtyřicet není žádný věk), neboť je pravda, že s příchodem internetu a souvisejících technologií se svět hodně proměnil na všech frontách, muziku a hudební průmysl tedy nevyjímaje. A jako kdyby s koncem století (a tisíciletí, to letí, to letí) skutečně originální, poctivá muzika začala mizet a zároveň se hudební trh rozšiřoval natolik, že máte nepřeberná množství kapel, z nichž některé byste navzájem nerozeznali a jiné zase mohou být velmi dobré, ale zkrátka se k vám v té záplavě ostatních nedostanou. Takových je spousta, ale tento text bude přece jenom o těch známějších, vlastně tak trochu rockově mainstreamových umělcích, nic komplikovaného. 
Každá dekáda má něco specificky svého, že? Když to hodně zjednodušíme, padesátky měly Elvise a nástup rock n’ rollu, šedesátky Beatles, Stouny, Hendrixe, Joplinku a Hippies s celým Woodstockem, sedmdesátky přinesly Floydy, Uriáše, Párply, Sabbaty a Zepelíny, osmdesátky se svou pompou vedle skupin jako Def Leppard daly později vzniknout Guns N’ Roses, Metallice a metalu obecně (i když ten vlastně začal už koncem sedmdesátek, s Motörhead v čele), no a začátkem devadesátek se vedle již mega-slavných předchozích etabloval grunge s Nirvanou a Pearl Jam, těžících ze Soundgarden a možná i Alice in Chains. Konec devadesátek ještě přinesl zajímavá uskupení jako System of a Down, ale později jako by byla hudební scéna zavalena elektronickou hudbou a industriálními experimenty s různými zombie zvuky, přičemž káru v novém století táhnou dál stárnoucí matadoři (tedy ti, kterým se nějakým zázrakem podařilo přežít své drogové eskapády) a originální rockové počiny z hitparád mizí, aby byly vystřídány buď komerčními rádoby rockery nebo již čistě popem, rapem/hip-hopem a všemi těmi interprety vystupujícími pod jedním jménem (dneska Lady Gaga, Jay-Z a další). Jistě, značně to zjednodušuju (vynechávám celou pop scénu atd.), a jak říkám, tenhle článek opravdu toliko klouže po povrchu. 

Nyní raději k těm oblíbeným kapelám a deskám. Seznam budu číslovat, ale pouze pro přehlednost, ty pozice nějak zvlášť zásadní nejsou a leccos by bylo možno přehodit. Odkazů příliš vkládat nebudu, zájemci si informace jistě najdou na svých oblíbených platformách. 

Když jsem byl malý, měl jsem mimo jiné (třeba vedle českých interpretů) v oblibě Queen, zejména jednu konkrétní písničku. Ne že by se na tom něco změnilo, nicméně když mi bylo kolem deseti, mé hudební obzory se začaly rozšiřovat (taky už jsem měl vlastní kazeťák!) a já se zamiloval zejména do dvou kapel, kterýžto vztah mi už celý život vydržel. Jednou z nich je Pink Floyd. A když se mě někdo ptá, jakou mám krevní skupinu, a očekává něco jako A nebo B, já odpovídám GN’R. Ano, mou největší celoživotní láskou je Guns N’ Roses. Na tom se po těch třiceti letech už nic nezmění. 
A tak proč jimi nezačít. 

1. Guns N’ Roses – Appetite for Destruction (1987)
Příliš zeširoka se zde rozepisovat nechci, a tak napíšu pouze to, že jistě ne náhodou je AfD považováno za jedno z nejlepších a nejvlivnějších, nejzásadnějších alb rockové historie vůbec. Písně jako Welcome to the Jungle, Sweet Child O’ Mine nebo Paradise City zná snad každý, kdo kdy o rockovou muziku zavadil. Guns – a zejména toto album – byli unikát. Na správném místě ve správný čas se sešli správní lidé, kteří zaplnili díru v hudební produkci i na hudebním trhu a přinesli chaos, drogy, chlast, holky a dirty rock n’ roll. V textech tohle všechno zúročili, včetně života na ulicích, drogových závislostí a potyček se zákonem. Esence i apoteóza rockové muziky a naprosto nulové pozérství – zmíněné záležitosti byly zcela skutečné a kapela tehdy opravdu měla „chuť ničit“, přičemž chaos je provázel po celou dobu oněch cca osmi let té hlavní kariéry a ona destrukce zde bohužel nesměřovala pouze ven (kapela pokračovala a pokračuje dál, ale to už je trochu jiná kapitola). 
Není to pouze Axlův jedinečný hlasový projev a Slashova fantastická Gibsonka, bylo to všech pět muzikantů, kteří v dokonalé chemii vytvořili neopakovatelný unikát. 
Dodnes kdykoli si pustím začátek Paradise City, úplně cítím, jak se mi obnovují buňky v těle. 

2. Guns N’ Roses – Use Your Illusion 1 & 2 (1991)
U pistolníků bych udělal ještě jednu zastávku. Dvojalbum UYI je zastihlo již v částečně jiné sestavě (a také bylo svědkem začátku konce té původní, zlaté éry) a parádně ilustrovalo tvůrčí vývoj, jakým kapela procházela. Megalomanský projekt (což se projevilo zejména v podobě jednoho z nejslavnějších a zároveň také nejskandálnějších světových turné vůbec) zahrnuje světoznámé songy jako November Rain nebo Dylanovu Knockin’ On Heaven’s Door, ovšem zároveň také několik hodně tvrdých záležitostí. V podstatě lze říct, že ačkoli tato deska zní o poznání jinak než prvotina kapely, je to svým způsobem zároveň její výborné pokračování, koneckonců leckteré songy zde přítomné vznikly již v éře AfD. Ke dvojalbu byla vytvořena přehršel videoklipů a i díky turné tehdy GN’R kralovali rockovému světu. Ostatně když se v dubnu 1992 v Londýně hrál mamutí koncert mnoha interpretů na počest nedávno zesnulého Freddieho Mercuryho a ve druhé části opusu Bohemian Rhapsody vlétl na pódium jako hurikán Axl Rose (skladbu zpíval spolu s Eltonem Johnem), tak podle mě byl tehdy přesně v ten okamžik na vrcholu slávy a kariéry. 

3. Pink Floyd – The Wall (1979)
Jestli bylo album a především související turné UYI do značné míry megalomanským počinem Axla Rose, pak The Wall byla megalomanským počinem Rogera Waterse, který ostatně později už sólově koncerty ze Zdi odehrával i následující dekády, vlastně až donedávna. Vícevrstevný příběh odcizení a opuštění, snoubící jakoby trochu mimoběžně protiválečnou tematiku s osobním životem slavného muzikanta, který je vyprávěn prostřednictvím plejády hudebních motivů, od kytarové ekvilibristiky Davida Gilmoura například v písni Comfortably Numb až po operetní skvost The Trial, to vše tvoří jedno z děl definujících celou kapelu. Pokud člověk chce velikost tohoto projektu nahlédnout, vřele bych doporučil shlédnout videozáznam Watersovy sólové verze z Berlína z roku 1990, kde s ním vystupuje celá přehlídka tehdejších hvězd (Joni Mitchell, Bryan Adams, Sinéad O'Connor a další). To, co se tam na pódiu odehrávalo, tehdy nebylo nikde jinde k vidění, přičemž vše se dělalo reálně, fyzicky, žádný digitál a počítačové triky. Dnes je ona zeď na koncertech pouze na plátně; tehdy se na pódiu jakási její obdoba skutečně stavěla (a pak pochopitelně bourala). 
Zejména pokud aspoň trochu ovládáte angličtinu (ale i kdyby ne), taktéž vřele bych doporučoval stejnojmenný film z roku 1982, kterýžto považuju za jeden z nejlepších hudebních filmů vůbec. Filmové zkoušky tenkrát Rogerovi zaplaťpámbů moc nevyšly, a do hlavní role tak byl nakonec obsazen vynikající Bob Geldof. Vznikl gradující skvost (zejména druhá polovina je velmi silná), k jakému se lze nesčetněkrát vracet. 
Píseň Comfortably Numb obsahuje delší kytarové sólo, které David Gilmour dovedl k dokonalosti při turné PF v roce 1994 (což později dosti zdařile opakoval při svém sólovém turné v roce 2016), z něhož máme videozáznam v podobě Pulse. Co se týče kratšího závěrečného sóla v „protestsongu“ Another Brick in the Wall, Part 2, můj strýc, profesionální kytarista, vždycky říkal, že kdo tohle sólo umí dobře zahrát, je prostě jasný kytarista (a ostatně jsem ho od něj taky několikrát slyšel). 
Strejdovi srdečný pozdrav, a co se týče desky The Wall, skutečně se mi zdá na místě výraz magnum opus. 

4. Pink Floyd – The Division Bell (1994)
A Floydy ještě jednou. Na rozdíl od mnohých jiných fanoušků této kapely (možná jsem v tomto ohledu v menšině, ale aťsi) jsem nikdy neměl problém s její inkarnací nastupující po odchodu Rogera Waterse. Ba co víc, ony dvě následné studiové desky (pokud nepočítáme pozdější instrumentální dovětek The Endless River z roku 2014) se řadí mezi má nejoblíbenější alba PF. Jistě, jak A Momentary Lapse of Reason (1987), tak The Division Bell se od Zdi nebo třeba Wish You Were Here (1975) poměrně dost liší, ale jsou to pořád Pink Floyd, akorát že místo Watersovských zádumčivých nálad a mollových akordů jsou nám zde více prezentovány Gilmourovy durové melodie (klasického DG můžeme slyšet i v jeho sólovce About Face z roku 1984), trochu méně melancholické, ale stejně hluboké texty, charismatický hlas a brilantní kytarová sóla, unášející představivost na paprscích slunce až kamsi do nebe. Videoklip k písni High Hopes jedinečnost alba ještě podtrhuje. 
Obecně vzato, kytara Davida Gilmoura je pro mě jedním z vůbec nejzásadnějších prvků muziky jako takové a provází mě celý život. 

5. Soundgarden – Superunknown (1994) 
Nyní z trochu jiného soudku. SG patří ke kapelám, které ještě nemám zcela zmapované (zde konkrétně dřevní začátky, podobně jako mám u Pink Floyd stále v mlze éru Syda Barretta), ale přesto u nich existuje nějaký počin natolik zásadní, že jej řadím do oné top 10 – a přesně to se týká Superunknown. Tato deska je podle mého vyvrcholením tvorby kapely. Jak písně samotné, tak zvuk jednotlivých nástrojů i celkový zvuk nahrávky, to vše podle mě předčilo cokoli z repertoáru předcházejícího i následujícího (a že byl sakra dobrý). Byli to právě SG, od nichž čerpala později asi slavnější Nirvana a podobná uskupení. Pokud jste o kapele neslyšeli, jejich psychedelický a správně znepokojivý klip k písni Black Hole Sun právě z tohoto alba byl ikonický už tehdy a je výborný dodnes. Velká škoda, že se zpěvák Chris relativně nedávno připojil k početnému klubu muzikantských sebevrahů (v němž je i původní zpěvák výše zmíněných Alice in Chains, o Cobainovi nemluvě). 

6. Therapy? – Troublegum (1994)
Rok 1994 byl na nové nahrávky skvělých kapel bohatý, jak je ve výčtu vidět. Therapy? (ano, píše se to takto, s otazníkem) jsem jako několik dalších kapel objevil na Mtv – ovšem to bylo ještě v dobách, kdy tento kanál něco znamenal, kdy se zde místo reality shows vysílala skutečná (a zdaleka nejen rocková) muzika a mít tam videoklip jednak ukazovalo na jistý status kapely a jednak to daným hudebníkům startovalo hvězdnou kariéru. Jenom když si vzpomenu na pořad Headbangers Ball… No nic, každopádně dodnes těžko určím, co přesně to bylo, co mě na těchhle irských rockerech tak uhranulo, ale stali se rázem mými oblíbenci. Snad obecně jejich styl, jakýsi svérázný alternativní rock-metal, snad kombinace melodických linek, trochu nihilistických textů (ovšem těm jsem porozuměl přece jenom až později), skvělých nápadů, úderných temp a podmanivého projevu zpěváka a kytaristy Andyho Cairnse… I další desky byly skvělé, ostatně kapela je stále činná a novou muziku vydává dodnes (několik posledních alb jsem ještě ani neslyšel), nicméně je to právě deska Troublegum, která jim otevřela dveře do světa. Nowhere, Die Laughing, Isolation… samé silné a chytlavé songy. 

7. Fun Lovin’ Criminals – 100% Colombian (1998)
Ovšem zde se tedy pohybujeme v úplně jiných vodách, pravověrné rockery má volba možná i zarazí, ale nemylme se, tohle je skutečný klenot. Další skupina, kterou jsem v devadesátkách objevil díky Mtv. Na Wikipedii najdete v popisu jejich stylu výrazy jako alternativní rock, alternativní hip hop nebo rap rock. Je to něco úplně jiného, než co jsem běžně poslouchal, ale tahle deska je natolik unikátní, že si ji ze všech zde uvedených pouštím zdaleka nejčastěji. Když jsem tuto záležitost tehdy v šestnácti slyšel poprvé, chtěl jsem hned bydlet v New Yorku, jezdit auty, pít whisky a nosit fešné boty – a ostatně nějaké takové jsem si pak koupil a hned se cítil líp! Od pohodového polo-vyprávění, s nakřáplým hlasem zpěváka Hueyho (nedávno se z kapely odporoučel), přes parádní Korean Bodega až k vypalovačce s pouliční honičkou s policajty v 10th Street, tohle album má drajv jako žádné jiné. FLC mají i další výborné desky, ale žádná z nich mi nepřijde tak komplexně bezchybná a chytlavá jako tahle. 

8. Deep Purple – Made in Japan (1972)
Vedle GN’R a Floydů je tohle další z desek, které jsem slyšel jako jedny z prvních. Jedná se o živou nahrávku pořízenou na zastávkách japonského turné kapely v Ósace a Tokiu. Tím, co tato pětice pánů na zmíněných koncertech předvedla, jsem byl fascinován už v prepubertálním věku a mohu konstatovat, že jsem úplně stejně fascinován dodnes. Stejně jako u Appetite for Destruction od GN’R i zde platí, že když se sejdou správní lidé ve správný čas na správném místě, píše se historie. V tomto případě vidíme, že aby byl dokonalý celek, musí být dokonalý každý jednotlivý nástroj. Gillanův zpěv na vrcholu (zde se podařilo zachytit asi nejlepší verzi jeho proslulých „ječáků“ v Child in Time), Lordovy slavné Hammondky, sebejistá Gloverova basa, několikaminutové bubenické sólo Iana Paice, které začíná virblem a končí u celé bicí soupravy, kde si člověk říká, že ten chlap snad musí mít šest končetin (podobně bych doporučil Neila Pearta z kanadských Rush), a v neposlední řadě magická kytara Ritchieho Blackmora, u kterého mi stačí si pouze v hlavě přehrát, co předvádí v sólech třeba ve zmiňované Child in Time, a mám pokaždé spolehlivě husinu. V základní verzi alba je sedm písniček, přičemž nechybí rocková hymna Smoke on the Water. Vždycky jsem si říkal, jak je možné, že už tehdy, na začátku sedmdesátek, bylo touto deskou v rockové muzice s trochou nadsázky řečeno vlastně téměř vše. 
Vyložená tresť špičky hardrockové muziky. 

9. Master’s Hammer – Jilemnický okultista (1992)
České interprety jsem do výčtu původně zahrnovat nechtěl, protože to by bylo na samostatný článek. Zde ale musím udělat výjimku, neboť to, co principál kapely a písmomalíř v jednom František Štorm se svými spoluhráči na této desce stvořil, nemělo a nemá v našich luzích a hájích obdoby. Album se často popisuje jako „blackmetalová opereta o třech dějstvích“. O co že jde? Představte si sto let starý příběh, v němž zpěvák a kytarista knižní, až archaickou češtinou vypráví hlasy, výrazivem, ba i výslovností hned několika odlišných postav události týkající se podvodníka jménem Poebeldorf, který přijede do Jilemnice v přestrojení za hejtmana von Satrapold a chce s pomocí svého štolby Blethera ukořistit zdejší poklad a prchnout s ním do Káhiry, což mu ovšem překazí protagonista, z Prahy přišedší student Atrament, jemuž nejsou nikterak cizí všelijaké okultní praktiky a jenž se dá dohromady se sličnou čarodějnicí Kalamárií, dcerou to hospodského Špirituse, s jejíž pomocí nakonec podvodníka odhalí a ten se po příjezdu skutečného hejtmana trestu nevyhne. Toto pak spojte s úchvatnou hudební složkou (ačkoli Štorm vždy sveřepě prohlašoval, že ve skutečnosti hrát moc neumějí), do níž jsou místy zakomponovány prvky vážné hudby a uslyšíte často třeba tympány a občas i harfu, k tomu přidejte dávku skrytého humoru, skvělé vykreslení tamního kraje a v neposlední řadě specifický, neopakovatelný zvuk celého alba, a vyjde vám směs natolik unikátní, že lze konstatovat, že nic podobného tady nikdy nevzniklo a už ani nevznikne. 
Fanouškům Floydů a dalších kapel výše se tohle asi příliš líbit nebude, ovšem to nic nemění na skutečnosti, že tahle deska je naprostý poklad (neplést ale se stejnojmenným demem, jak se to kdysi povedlo moderátorům jednoho rádia). Skalní fanoušci MH možná přísahají spíše na předchozí album, zvoucí se Ritual, ovšem já tedy Jilemnického okultistu považuju za nesrovnatelně cennější dílo. 

10. Def Leppard – Hysteria (1987)
Jelikož jsem v prvním nástřelu tohoto seznamu napočítal desek pouze devět, přemýšlel jsem, jakou přidat. To množství je skutečně nepřeberné, a protože mám záběr široký, mohl bych zabrousit i do vod klidné, vyloženě meditativní nebo třeba exotičtější muziky, ať už je to Enya, Dead Can Dance, Mike Oldfield, Glen Velez nebo třeba Khaled (nemyslím toho DJ, myslím toho Khaleda, kterého jste slyšeli v Pátém elementu, ale na oficiálním soundtracku jej nenajdete). Stejně tak bych mohl popisovat, jak jsem v době studií objevil operu, jak mě uhranula zejména Rossiniho Straka zlodějka, jak když slyším Wagnerovu Jízdu Valkýr, cítím se jako král, jak když si pustím Ravelovo Bolero, tečou mi z té katarze slzy, nebo jak když poslouchám Vivaldiho Jaro ze Čtvera ročních období, cítím se nádherně povznesen. 
Ale zůstaňme u toho rocku – a ty osmdesátky a devadesátky v sobě mám opravdu zažrané, jak je vidět. Vyhrávají zde tudíž Def Leppard a jejich Hysteria, přičemž se přiznávám, že ze zbytku jejich tvorby toho znám jen málo. Tahle deska je prostě vtělení osmdesátek – skvělý zvuk, texty o ženách a podobně, a především ty neskutečně nádherné kytarové melodie a nápady, tím vším tato nahrávka, která se pohybuje přece jenom v trošku sladších vodách než desky výše zmíněných (hard) rockových kapel, přímo reprezentuje onu dobu, a to naprosto dokonale. Women, women, lots of pretty women!

Tak jo. Tenhle text by mohl ještě dlouho pokračovat, ale původně jsem si řekl, že prostě popíšu prvních deset alb, která mě napadnou – a to jsem taky udělal. Osobně jsem s tím výběrem nadmíru spokojen. Co vy? 

PS: Na závěr přidám dva songy, které na mě působí těžce návykově, každý z jiného šuplíku.