Celé Rusko za trest po škole?

Dostal jsem do vínku jeden dar a snad i prokletí zároveň: silný smysl pro spravedlnost. Zdá se, že od něj mám pár zmeškaných hovorů.

Milý čtenáři, neboj se, že bych si neuvědomoval potenciální marnost následujícího apelu, jestliže přihlédnu k tomu, že tento článek začínám koncipovat v den třiatřicátého výročí revoluce, a za chvíli se bude na Hradě (tedy jakémsi symbolu) rozhodovat mezi komunistou, který se snad měl cvičit na špióna, a estébákem, který tu skoupil půlku země. 
Přesto ale odmítám házet flintu do žita, neboť nejsme všichni stejní – a to je ostatně leitmotivem následujícího textu. 

Víš, čtenáři můj věrný, tenhle silný smysl pro spravedlnost, co jsem zmiňoval v úvodu, jsem měl odjakživa – a on si nevybírá: pracuje pouze s principy, nerozlišuje podle barev, typů, hranic, doktrín či momentálních davových psychóz. Ne že by k tomu tehdy docházelo často, ale dodnes se ve mně lehce ozve jakýsi přetrvávající pocit křivdy, když si vzpomenu na situaci, kdy učitelka řekne:

Dokud se nepřizná viník, bude celá třída po škole.

Říkal jsem si tehdy: Co to je za hovadinu? Já jsem nic neudělal, tak proč mám být trestán za někoho jiného? A dnes dodávám, že pokud je toto jediný způsob, jakým je daný kantor schopen nějaký problém řešit, pak je ten člověk nekompetentní a nemá na dané pozici co dělat. 

Inu a dnes každou chvíli někde čtu, že například toho a toho ruského sportovce odmítají přijmout na nějakou olympiádu či soutěž. Víš, čtenáři drahý, já dejme tomu chápu, jaký mělo mít tohle embargo smysl. Vytvářet tlak na všech frontách, rozemlít to i zevnitř, aby toho už ta banda nechala, ať už to dělá z jakéhokoli důvodu (jistě ne proto, že si to umanul nějaký prezident – takto celoplanetární geopolitika jistě nefunguje). Tohle všechno je mi jasné. 
Jenže ono to má dva háčky. První je ten, že se to zjevně jaksi míjí účinkem. V zemi jednající vůči svým občanům otevřeně z pozice moci můžeš zkusit protestovat, ale viděli jsme, jak to dopadlo. Jedna paní si tam schválně na zkoušku dokonce vzala prázdný transparent – a hádej co? No jasně, sebrali ji taky. Lidem se to líbit nemusí, ale co nadělají, když ti na druhé straně barikády mají samopaly, že jo; to dobře známe. Leda se spolehnout na pomalý vývoj, jenže… u nás to trvalo nějakých čtyřicet let, jak dlouho by to asi mohlo trvat tam? A kolik lidí mezitím umře? 
A druhý háček, čtenáři můj, je právě tenhleten zatrolený smysl pro spravedlnost, který si zkrátka nevybírá a nedá si pokoj. On dneska leckdo dokáže jedním vrzem nad sto padesáti milióny lidí od klávesnice páchat všelijaké virtuální Norimberky, ale pravda nejspíš bude taková, že tamní režim není jednotně podporován (dokonce je možná jen menšinově? kdo ví), stejně jako tomu jistě bude v jiných nepříliš demokratických zemích (například nevěřím, že Číňanům se tamní absurdní antikovidová totalita zrovna líbí). A kromě zavilých komančů jsou v Rusku jistě milióny normálních civilizovaných lidí, včetně matek a dětí. Vedle mafiánů a všelijakých sígrů, jací jsou v každé zemi, jsou tam také mladí studenti, muzikanti, influenceři a potrhlé internetové celebrity, studenti egyptologie a medicíny, umělci a doktoři, vědci a babičky pečící buchty, milující matky a děti hrající si ve školkách. Tihle všichni tam jsou, a vzhledem k tomu, že člověk od přírody není tvor negativní, lze se dohadovat, jestli se jim zahraniční politika jejich vlády líbí, pakliže o ní vůbec vědí. 

Přesto, čtenáři předrahý, narazíš na hromadu těchhletěch virtuálních katů, kteří ti řeknou, že jestli zpochybňuješ cokoli, co říká tvoje vláda, a jestli se o milimetr odchýlíš od vyjeté oficiální schválené koleje mainstreamu – třeba tím, že budeš klást otázky nebo jevit známky schopnosti samostatného uvažování –, pak budeš označen šarlatovým písmenem a pěkně zařazen do nějakého šuplíčku, kde už si na tebe dají pozor a samozřejmě tě tím v očích veřejnosti zcela deklasují. Platné a směrodatné informace jsou pochopitelně pouze ty propagované vládně-masmediálním komplexem. Pokud se náhodou ukáže, že takové informace jsou ve skutečnosti dezinformacemi a to, co se označovalo za dezinformace, jsou ve skutečnosti informace, pak platí výše uvedené pravidlo číslo jedna, a sice že platné a směrodatné informace jsou pochopitelně pouze ty propagované vládně-masmediálním komplexem. Dnes už se v podstatě ani nesmějí vyvolávat pochybnosti. Oni si republiku rozvracet nenechají, víš? 

Říkáš, čtenáři rozmilý, že je jaksi těžké se s tímhle ztotožnit? Tak jo, představ si tenhle příklad: Jsi Angličan a píše se rok, co já vím, třeba devětačtyřicet. A ty, sedě s kumpány u stolu v kavárně a bafaje z dýmky, zpoza novin utrousíš cosi jako: „Tihleti Čehúnové, poslal bych tam na ně tanky. Samej komanč, jen ať si je tam držej pěkně zkrátka.“ Pak jen spokojeně otočíš na další stranu, mrknout se, jak dopadlo ragby. A teď si představ všechny ty lidičky u nás v té době, třeba svou rodinu, své předky. 
Ne, čtenáři vzácný, pod takovéto paušalizující prasárny já se prostě podepisovat nemůžu. 

Je to stejně legrace, jak se ta diagnóza soudobé společnosti poslední dobou vyvíjí. Dřív jsem měl za to, že je to snad jakýsi soustředný kruh. Nyní se mi zdá, že se jedná spíše o spirálu. A ví bůh, co se na oné špičce nachází. Je to tak nedávno, že se to dá počítat na měsíce, kdy nám bylo jasně předvedeno, v čem to vlastně žijeme. Prastarými fintami se docílilo nádherného stavu, kdy lež byla pravda, otroctví svoboda a nevědomost předností. Lidé se nechali zpolarizovat tak dokonale, že praskala i celoživotní přátelství. Systémy se hroutily a následky kupily. A jak málo na to stačilo. Na úředníky k tomuto najaté sice bylo podáno několik žalob, nicméně pokud vím, dodnes nejenže se u žádných tribunálů nezodpovídali, oni jsou dokonce nadále ve vládě. Přišlo holt jiné palčivé téma s celou kupou problémů kolem… a lidé rádi zapomínají. A vytěsňují. 
Každopádně mě fascinuje, čtenáři můj převzácný, jak se zkracuje doba, kdy se ty samé staré finty používají v nových situacích, a adresáti (tj. veřejnost) je přesto nadále nadšeně kupují. Daly by se o tom psát srovnávací studie. 

Víš, já jsem třeba pro podporu uprchlíků. Vtip je ale v tom, že já byl pro podporu uprchlíků vždycky, tedy i v době před několika málo lety, kdy to nejenže nebylo in, ale tehdy byli lidé jako já dokonce nazýváni sluníčkáři a prostorem létala věta

Tak si je vem k sobě domů.

Pamatuješ? S ohledem na letošní události považuju za větší ironii snad už jenom to, když mi nedávno od banky přišel mail, který měl v předmětu nápis „Nenechte se okrást“. 
Vždycky jsem říkal, že tahleta migrantská anabáze samozřejmě neznamená pouštět sem kdejakého příchozího vejdu či obejdu, že je třeba lustrace, registrace atd. atp., nicméně měli bychom, už s ohledem na vlastní historii, pomáhat. (Tehdy jsme jeli přísně černobíle, a náš předseda pak kdesi v Evropě škemral o injekce.) A totéž platí v situaci dnešní. Ukrajina není žádná země zaslíbená, bují tam jistě brutální korupce a mafie, nicméně tihle lidé za to nemohou, a pokud se zde pod pláštíkem pomoci nebudou ty peníze jako obvykle rozkrádat, měly by se použít, přičemž kontrolovat, kdo sem přichází, snad tak těžké být nemůže, ne? Mezi oněmi migranty z roku 2016 a těmi z roku 2022 totiž není rozdíl (snad kromě barvy pleti, ale komu by něco takového vadilo, že?). Dopadají jim na baráky stejné bomby, armády vygumovaných tam válčí stejné války a oni uprchlíci mají stejně rádi své děti. 
Když už jsem u toho: zaslechl jsem také, čtenáři můj vážený, jakousi legraci jménem „ekonomický migrant“. Víš, kdysi jsem nějaký čas žil v Anglii. Jel jsem tam za zkušenostmi a zároveň si něco vydělat. Nikomu jsem neukradl práci, platil jsem daně, nakupoval v tamních obchodech, pil tamní pivo, kouřil tamní cigarety a používal tamní toaleťák. A tak si říkám, co to vlastně ten ekonomický migrant je. Až na naprosto zanedbatelné výjimky totiž asi nikdo nemá zájem přijet do cizí země, aby tam živořil na okraji bídy a spoléhal se na nějaké mizerné příspěvky od státu. Člověk chce přirozeně žít na nějaké úrovni a pokud možno v pohodlí, zvlášť když má rodinu; najde si tedy práci, a tudíž odvádí poplatky a tak dále. Ekonomický migrant je tedy vlastně kdokoli, kdo odjede žít do cizí země. Vidíš, jak jsem tu vyvrátil zase jeden z nesmyslů šířících se internetem. 

Ale zpět k tématu, čtenáři můj trpělivý. Fascinuje mě tohle: stejné zdroje, které nám na nos věšely bulíky v minulosti, v tomtéž vesele pokračují i dnes. Cenzura, selektivita, dehonestace, ostrakizace; divide & conquer. Přitom byly doby, kdy lidé přirozeně o politicích, médiích a vůbec celém mainstreamu pochybovali, zejména na Západě. Stačilo ovšem několik málo let (a starý dobrý nástroj jménem strach) a dnes je něco takového zjevně vyloženě nežádoucí. Dneska se nejenže zjednodušuje jednak na původní konspirační teoretiky, k tomu antivaxery a dezinformátory a novější kremelské trolly a proruské šváby – to už lidem volajícím po co nejextrémnější simplifikaci nestačí. Sociální inženýři tedy s radostí vymysleli nový pojem: dezolát. Co se mě týče, tohle je vlastně člověk, který je shodou okolností u všech světových událostí prezentovaných soukromými společnostmi oligarchů, kterým říkáme masmédia, schopen nenechat se zcela ovlivnit a zachovat si dovednost samostatného uvažování. Jistě že jsou na okraji i šílenci, ale o tom už jsem psal jinde. Nicméně po konformních komfortistech nemůžeš chtít, aby se orientovali ve dvou patáliích následujících za sebou takto rychle, najmě když tu a tam i do jejich světa probleskne zpráva zpochybňující jejich mainstreamově založený názor z minulosti (třeba co se dnes děje v Číně – dokonce i v zahraničních masmédiích je to na titulkách, zatímco naše média téměř mlčí, neb cokoli, co by mohlo zpochybňovat pracně budované oficiální učení, není záhodno příliš nasvětlovat). A tak zde máme tohohle dezoláta a mě fascinuje a baví čím dál víc, jak je všechno pěkně po orwellovsku postavené na hlavu. Je to právě duše těchto nevědomě poddaných smíšků a škatulkářů, která trpí dezolací, dezinformací a vlastně i tou ostrakizací. 
I nešť, čtenáři milý; každého cesta je jeho vlastní. 

Říkám si ale, jak to ti soudobí velitelé stejně dělají fikaně. Tenhleten Péťa Fialů třeba: když má nadiktováno držet jistou linii, tak místo aby označil za protistátní živly rovnou všechny, ten kulišák na ty lidičky radši hodí stín tak, že dehonestuje organizátory demonstrace. Klobouk dolů, dobrý strategický krok, a přitom jednoduchý a vyloženě se nabízející. 
Nelíbí se vám snad šílená politika elektrických energií, jakou vláda páchá na občanech zemí českých? Pak jste, prosím pěkně, jasný putinovec. Že to nedává smysl? To nevadí, říká to mainstream a lidi tomu tleskají, tak to musí být pravda. Signál byl vyslán a jede se pro další instrukce. 
Stejné postupy a prakticky stejná nomenklatura jako kdysi. 

Čtenáři věrný, chci říci tohle: ten systém, s celou tou svou sveřepostí, je někdy prostě k smíchu. A zároveň si říkám, jestli by už nešlo přestat mezi sebou šířit nenávist. Přestat za sebe nechávat myslet někoho jiného. Vzít už jednou konečně odpovědnost do vlastních rukou, byť možná za cenu lehkého počátečního nepohodlí (například kognitivní disonance při střetu s realitou). Víš, kdy se v Německu začaly stavět koncentráky? Říkáš třicet devět? Tak to budeš asi překvapen, ale bylo to už šest let před válkou. Proč to říkám? Z principu, samozřejmě. Jde o to, že lidé by tehdy taky asi nevěřili, co se vlastně děje a k čemu všemu to povede. Dneska si říkáme, jak to mohli nevidět. No vidíš. Ne že bych to s čímkoli srovnával (ale to ti jistě vysvětlovat nemusím); jde o to, že kovidová anabáze nám krásně předvedla, jak se to tu má vespod, a my nadále na vrchu jedeme cestou pohodlí a na každém metru odevzdáváme další kousíček zbývajícího dechu, a ještě u toho ryčíme blahem. Nová televize, nový šampionát, nový prezident. Chléb a hry. A k tomu občas nový zákon, pro naši bezpečnost pochopitelně. 

No vida. Článek jsem sice začal koncipovat v listopadu na sv. Doufejme, ale když ho dnes publikuju, leží už na střechách sníh. 
Že nakonec o Rusku moc nebyl, říkáš? Ale byl. Byl o něm i o všech ostatních zemích: byl o principech. 
Když se na některé věci přestane poukazovat, stanou se plíživě normou. My jsme tu normy studovali čtyřicet a více let, a přesto se mi zdá, že mnoho lidí má na následných seminářích Poučitelnosti téměř stoprocentní absenci.