Hysterie kulminuje aneb Ano, s řádem a klidem bude líp

Jedna malá zemička s papírovou demokracií se dlouhá léta zmítá v díře mezi dvěma půlkami. A má se za to, že ke spokojenému vegetování je třeba jednu nebo druhou líbat…

… to podle toho, jak zrovna udávají geopolitické strategie oněch půlek a momentálně dosazení styční důstojníci oné zemičky. 

1) Rešerše 
2) Prezidenti 

1) Rešerše

Lidé této zemičky to nikdy neměli příliš jednoduché. Není tomu zase tak dávno, kdy zde panovala orientace striktně na jednu z oněch půlek, řekněme tu východní. Tehdejší okolnosti by se daly popsat asi takto: 

„Mainstream“ produkoval jasnou propagandistickou linii, masmédia (tj. prakticky jediná politická média) byla tudíž přísně provládní, bujela silná cenzura (včetně autocenzury), používaly se výrazy jako třídní nepřítel, rozvraceč nebo přisluhovač imperialismu, zkrátka svoboda to tu neviděla ani z rychlíku. 

Poté se zemička chvilku oklepávala, a zatímco se připravovala půda na nové mezinárodní pakty, úmluvy a přerozdělování světa, zemičku si strategicky parcelovaly odkudsi se vynořivší postavy, které využily různých děr v zákonech a nepěkných lidských vlastností (např. náchylnost k úplatkářství a spiklenectví), pomocí nichž si pak někteří jedinci v divokých devadesátkách kompenzovali dlouhé roky nesvobody. 

Doba běžela, světové události nabíraly spád, nové technologie přinesly revoluci ve sdílení informací, svět se mezitím opět pevně přerozdělil a zemička se – k nevědomosti mnohých – postupně dostala takřka do stejné situace. Orientace byla nyní obrácená, tedy na půlku západní, a určité prubířské kameny (první s názvem „Kovid“, druhý s názvem „Ukrajina“) přinesly poznání, že obyvatelé jsou v lecčem postaveni před stejné problémy. Přišly stejné politicko-společenské praktiky, které by někdo popsal stejnými větami: 

Mainstream produkuje jasnou propagandistickou linii, masmédia jsou tudíž přísně provládní, začíná bujet poměrně silná cenzura (včetně autocenzury), používají se výrazy jako konspirační teoretik, dezinformátor, antivaxer, dezolát nebo kremelský přisluhovač, zkrátka svoboda to tu v rychlíku zahlédla, na zastávce chvilku pokecala a jela zase dál. 

Rozdíl byl tentokrát v tom, že v digitálním věku byly použity lehce sofistikovanější nástroje a velká část lidiček oné země si onen opačný, ale stejně extrémní stav jaksi stále neuvědomovala či odmítala připustit (složka osobnosti zvaná ego je před rizikem kognitivní disonance chránila). Oni na to tedy možností – ověřitelných faktů – měli dost, ale byli natolik zmateni (a především vystrašeni) neustálým tlakem, že zkrátka rezignovali a uchýlili se do bezpečných ulit, kde realita je černobílá, smrádek se nemusí moc větrat a správné informace proudí pouze z jednoho zdroje, za nějž se hradí náležité měsíční poplatky. Například kdyby bývali chtěli z ulity na chvilku vylézt, museli by zjistit, jak jim oficíři oné zemičky ve fázi číslo 1 („Kovid“) lhali a časem se ukázalo, že ty takzvané dezinformace byly vlastně informacemi a naopak. Používaly se všemožné psychologické finty bývalého režimu, pouze lehce aktualizované pro moderní dobu, a lze bohužel konstatovat, že zafungovaly skvěle. Mimo jiné se podařilo tyto dobré lidičky báječně rozdělit, a k tomu izolovat od jakýchkoli zdrojů informací, které nejsou takzvaně oficiální. Do sociální bubliny většiny těchto obyvatel se tedy dodnes nedostaly informace o tom, jak to třeba s těmi „vakcínami“, odměňovanými na nádražích a parkovištích teniskami nebo mobilem, bylo doopravdy – mají doposud za to, že realita je taková, jaká jim byla oficiálně předkládána. 

(Mimochodem, někdo poukazuje na to, jaká je škoda, že lidé tehdy neposlouchali jasnovidce typu Billa Gatese. Ten byl v říjnu roku 2019 jedním z hlavních sponzorů (vedle WEF) tzv. Event 201, kterýžto summit se zabýval tím, co by se stalo, kdyby – nedělám si legraci, přátelé – svět zachvátila pandemie koronaviru. Ano, v říjnu 2019. A dodejme, že pan Gates se zdá být až fanatickým zastáncem vakcinace… Takovýchto jasnovidců bychom si přece měli považovat. Tím samozřejmě nechci naznačovat, že by to s čímkoli souviselo. Nic s ničím pochopitelně nesouvisí. Akorát lze snad politovat takové chudáky, jakým je třeba ředitel firmy Pfizer, pan Bourla, který se po roce vakcinační agendy octil v mocenském ekonomickém uskupení jménem Bilderberg. Inu… přejme to tomu chlapíkovi. Vždyť tihle chudáci nic jiného než moc a peníze nemají.)

No dobrá, to byla fáze č. 1, už sama o sobě velmi poučná. Potrestán za to mnohočetné porušování všeho myslitelného i nemyslitelného nikdo nebyl, oni oficíři dokonce zůstali dál ve vládě, lidé si podle jednoho starého románu přebarvili dásně na fialovo a mohla začít fáze druhá, která z určitého psychologicko-sociálního hlediska byla vlastně pokračováním fáze číslo 1. Nová vláda, která se za panování vlády bývalé tradičně stavěla do opozičních pozic, stihla během několika málo měsíců prosadit jakýsi podle některých až fašistický zákon, který snad měl umožňovat zasláním jedné SMS člověku přikázat, aby zůstal doma. Moc se asi nevyužil, nicméně drzý nápad opět prošel, což bylo hlavní. Nato vláda nepřímo posvětila cenzuru a poté se začaly provalovat korupční praktiky některých jejích členů. Mezitím ale v jiné zemi započala válka, která měla nepřímý vliv i na námi popisovanou zemičku, a tudíž mohlo být úspěšně spuštěno pokračování precedentu nastaveného již ve fázi č. 1 („Kovid“). Ta ostatně takřka přes noc zmizela z masmédií, a tudíž i z prostoru. Už tak zblblí a vystrašení obyvatelé nyní promíjeli, když si jimi placení vládní korupčníci celou zemičku brali jako rukojmí při svých výstřelcích směrem ke světovým mocnostem. Nevadily jim dokonce ani praktiky týkající se elektrické energie, které nemají s uvedenou východní válkou pranic společného a existovaly doby, kdy by něco takového bylo označeno za kolaborantství a zločinné spolčení. Stačilo ale vytvořit společného nepřítele (dříve antivaxeři, nyní Putin), na nějž lze svést všechno, a kdo snad protestuje, je nevyhnutelně jeho podporovatelem. Lidičkové měli odpor k pomyšlení, že by se museli samostatně zamyslet a možná pak zjistit, že projektovat (projikovat) všechny problémy do jednoho člověka nebo skupiny lidí považuje rozumný člověk za jaksi zcestné a kdosi takovýchto kouzel může a bude nepěkně zneužívat. 

A tak se pod záminkou nebezpečného bujení nezávislých názorů v oné zemičce pokračovalo v utahování šroubů. Pomyslným montérem zde není nikdo jiný než onen dobrodruh s pochybnou minulostí a ještě pochybnější současností, jenž na základě, který je podle některých vylhaný, již pomalu promazává zánovní momentový klíč. Příkaz byl zadán a nyní mu po čele stéká pot, když si představí, že by lidičkové byli ponecháni vlastním úvahám místo toho, aby jim správné přemýšlení určovala strana a vláda… ježíš pardon, to mi nějak ujelo, asi zvyk. Někdo se onou záminkou docela baví – tisícihlavý dav valící se pod vlivem nějaké téhleté dezinformace na Pražský hrad (zejména v zemičce, kde lidé většinu svých frustrací směřují do pivního půllitru). A možná… možná se této představy někteří jedinci skutečně bojí, ovšem tam by dezinformace roli asi už nehrály. 

Ostatně, existence výrazu dezinformace implikuje, že zde existuje přímý protiklad v podobě nějaké objektivní, ověřitelné informace, kterou určuje nějaký objektivní, ověřitelný zdroj. Nějaká autorita. To může platit u problematiky exaktní (Země obíhá kolem Slunce, ne naopak), ovšem nikoli společensko-politické, a už vůbec ne současné. Na to zde chybí časový odstup a dostatek informací a naopak přebývá hysterie, fanatismus, davová mentalita, emoce, ego, vliv různých skupin, korupce a manipulace. Někdo by tedy řekl, že v zemičce, která si z nějakého důvodu stále ještě říká demokratická, by nemělo být možné, aby jakýkoli institucionalizovaný subjekt – soukromý, vládní či mediální – určoval, co je a co není pravda, a občanům přikazoval, co si mají myslet, a to bez ohledu na jakékoli záminky. Někteří osvícení pošetilci se dokonce odkazují na jakousi Listinu či Ústavu (již jsme zapomněli, jaký toaletní papír se z ní stal ve fázi č. 1), kde se píše cosi o nepřípustnosti cenzury. 

2) Prezidenti

No a do tohoto báječně připraveného podhoubí vstoupila bouře ve sklenici vody v podobě volby prezidenta. Hysterie kolem ní se točící je tedy spíše virtuální než co jiného, nicméně poletující emoce jsou pochopitelné, jelikož mnoho lidí na podobné záležitosti stále ještě věří a koneckonců lze připustit, že určitý symbol tato funkce skutečně představuje. O to je věc závažnější, pomneme-li, že někteří obyvatelé dané zemičky – zjistivše, kdo se třicet let po revoluci utká ve finále – jali se spolu s klasikem volat: Vašku! Karle!! Mejlo!!! A nejhorší je na tom prý to, že ta jejich minulost na tom dokonce není to nejhorší. No kdo se v tom pak má vyznat. Is this the best we can do? říkají tihle lidičkové. 

A jak to tedy podle nich vypadá? 

Na straně jedné je prý postava už z principu nepřijatelná. Velkouzenářský arcizloděj a řepkový král, který chce své křižácké tažení touto zemí zakončit funkcí symbolicky nejvyšší. Co neukradl, to skoupil, před pár lety tu zaváděl apartheid, kauzy po něm stékají jako po impregnovaném stanu, a někdo dokonce tvrdí, že ta kulka, co mu před pár dny údajně poslali – pakliže si to se svým týmem celé nezinscenoval sám –, měla být stříbrná, protože obyčejná mu prý nic neudělá. Jiní zase tvrdí, že to měl raději být kolík s ostrou špičkou. 

Na straně druhé je řád a klid v podobě generála, opět s nehezkou minulostí, ale tentokrát trochu jiného formátu. Na onen řád a klid někteří lidičkové poukazují s tím, že lepší heslo si generálův tým vymyslet nemohl, protože za vším je jako vždy psychologie, tento slogan snad už nemůže otevřeněji evokovat slovo bezpečí, a lidé tedy budou generála volit v rámci přímé či podvědomé reakce na onu východní válku. Někdo dokonce říká, že jelikož je ten pán jakýsi fialový kůň nebo co, bude se – zvyklý poslouchat rozkazy – ohýbat jako proutek podle nejnovějších vrtochů oné západní půlky (pamatujete?), čímž se budou v dané zemičce likvidovat i poslední zbytky svobody, zaváděním cenzury počínaje. 

Situace se tedy někomu zdá býti neradostnou. Některé vzorce se samozřejmě opakují, ať už jsou to stávající mediální turbulence vytvářející dojem, že je tu jakási diverzita, dále klasické rozeštvávání lidiček a brnkání na atavistické struny strachu a pohodlí, anebo třeba skandování na náměstích a podpisy na předloktí. Důležité podle někoho je, že studie sociálních inženýrů týkající se zkoumání hranic vyvolávání strachu – onen pokus započatý ve fázi 1 – nadále celkem zdárně pokračuje. 
Jeden z kandidátů pak prý vypadá, že by tento pokus podporoval, druhý je tak jako tak nemyslitelný a nelze si dělat romantické představy o tom, že by se u něj objevila páteř a při lámání chleba by se proti těm více negativním příkazům oné západní půlky postavil (k čemuž se jistá alternativní skupina zdá upínat). 

Výsledek? Stejně jako zmiňovaní osvícení pošetilci se i já stavím do té pozice, že už jenom kvůli minulosti obou uvedených pánů nemohu tuto věc podporovat, i kdybych se jí běžně účastnil, a tak se pouze pohodlně opřu a budu celou záležitost z dálky po očku registrovat. Jsou tací, kteří řeknou, že když člověk nevolí, nemá si pak co stěžovat. Je to názor jako kterýkoli jiný (a zdá se být velmi rozšířen), ale přidržel bych se jistého motta, které se – byť asi omylem – připisuje Voltairovi. Protože právě tam někde se nachází tahleta zatrolená demokracie. Však víte, nesouhlasím, ale budu se bít atd. Někteří totiž zastávají zase jiný názor – a ten je mi velmi sympatický –, a sice že aby měly takovéto legrace jménem „volby“ opravdový smysl, musely by splňovat jednu základní podmínku, a to být součástí skutečně svobodného, demokratického systému. Což v tomto případě prokazatelně neplatí, a tudíž pokud s něčím nesouhlasím, nemohu to podporovat, a tedy v první řadě se toho účastnit. (Nehledě na to, že na mně pak neulpí spoluvina za jakékoli monstrózní věci dnů příštích.)

Říkají: je smutné, že lidé oné zemičky po tak dlouhé době na víc nemají; je smutné, že černá se pokládá za bílou a volání po míru je pokládáno za podporu agresora (ačkoli dialog je možno vést, akorát zkrátka za určitých ústupků, což ovšem pořád lze považovat za lepší variantu než neustálé zabíjení, protože žádná třetí varianta zjevně není a… tempus fugit); je smutné, že lidé už dnes nezapomínají pouze na to, co bylo před dvaceti lety, nýbrž i na to, co bylo před lety dvěma, nebo dokonce před dvěma měsíci; je smutné, že dokola používané primitivní nástroje z minulosti nadále tak masově fungují; je smutné… je toho ještě mnoho. Ale jsou zde také věci veselé a nadějné – a na těch ve skutečnosti záleží. 

A pak taky záleží na lidičkách oné malé země, na jednom každém z nich. Nikdy tomu nebylo jinak. 

PS: Metaforu z perexu jsem si vypůjčil ze Schimanského (odkaz by měl skočit přímo na časový úsek 1:25:05), přičemž lze předpokládat, že dnes už by něco takového v masivně sledovaném seriálu v našich hlavních televizích jen tak neprošlo.

(Dnes už raději i) PS 2: Tento text má v podstatě formu literárního útvaru jménem úvaha. Výroky zde prezentované (včetně odkazů) jsou tudíž názorem autora, a nelze je tedy klasifikovat jako dezinformace. 

PS 3: Když už je vykřičníků (případně otazníků) v hlavě příliš, vždycky se lze uchýlit ke zdrojům nadhledu, rozvahy a moudrosti, jako je třeba tento: