Kterak Varel Chrčálek ke štěstí přišel

Scéna: Za okny čajovny se už několikátý den sype sníh. Uvnitř je však příjemné teplo, posilované ještě ohněm z krbu, z něhož se line vůně dřeva a libý žár dosahuje téměř k…

Obraz první

Dějiště:
Blíže neurčená útulná čajovna 

Osoby: 
VAREL Chrčálek, samotářský podivín neupraveného vzhledu a pevného politického přesvědčení 
HONZA, mladík obsluhující v čajovně 
MARIE, kolegyně a kamarádka HONZY, obdobného věku 

Scéna první: 
Za okny čajovny se už několikátý den sype sníh. Uvnitř je však příjemné teplo, posilované ještě ohněm z krbu, z něhož se line vůně dřeva a libý žár dosahuje téměř k VARLOVÝM nohám. Občasné zapraskání polen příjemně doplňuje tlumenou klidnou hudbu z reproduktorů, diskrétně rozvěšených v prostoru. Kromě VARLA se v čajovně nacházejí další dva stálí hosté, s nimiž se VAREL pravidelně zdraví pokývnutím, ovšem u jednoho stolu spolu nikdy nesedí. 
Středobodem plochy VARLOVA stolu je zánovní notebook, vedle něhož leží nově zakoupený chytrý telefon v ceně průměrného platu. Mezi dalšími proprietami je několik skleniček a hrnků, mastný talířek se zmačkaným ubrouskem ležící na přeložených novinách, různé krabičky, pouzdro, poloprázdná lékovka, malá dýmka a sáček.
VAREL co chvíli nervózně pohlédne na telefon, ovšem přístroj zatvrzele mlčí. 

VAREL: (mumlá si pod vousy) Sakra tak co je? 

Scéna druhá:
Stejný čas, barový pult v čajovně, několik metrů od VARLOVA stolu. MARIE slévá čaj a přikusuje u toho perník. HONZA, lokty opřen o pult, drží v rukou chytrý telefon a cosi v něm čte.

HONZA: Ty vole, to snad není možný. 
MARIE: (krátce pohlédne na HONZU, ale pokračuje v práci)
HONZA: Tak to je gól. 
MARIE: Copak? 
HONZA: Oni mně dali ban! 
MARIE: (zarazí se a znovu pohlédne na HONZU) Fakt? 
HONZA: Jo. Tak to je síla! Čekal jsem leccos, ale tohle snad ani ne. 
MARIE: (jde k HONZOVI a nakukuje do telefonu; pohlédne na HONZU) Tohle ale muselo přijít, Honzo. Už takhle jseš na černý listině, a ještě na sebe takhle upozorňuješ. Podívej se, jak zametli s ostatníma. Ten Jára Mrkvička a další. Mohli by vyprávět, že jo. 
HONZA: Počkej, oni mě snad úplně vymazali nebo co! 
MARIE: To si děláš prdel. 
HONZA: No fakt, hele, nic tu není! (vzhlédne k MARII a ukazuje telefon)
MARIE: (čte) Fakt že jo. 
HONZA: (po chvíli) Já mu do toho magoráku dneska už fakt něco nasypu!
MARIE: Ježiš nebuď trapnej. (uvažuje) Nehledě na to, že si tam nejspíš něco sype sám. 
HONZA: To je možný. 
MARIE: (hledí dlouze na HONZU) 
HONZA: (hledí dlouze na MARII)

(Venku se dál tiše sype sníh. Občasné zapraskání polen příjemně doplňuje tlumenou klidnou hudbu z reproduktorů)

Konec prvního obrazu 

Obraz druhý

Dějiště: 
Blíže neurčená kancelář vysoko ve věžovém domě kdesi v Praze 

Osoby: 
JEDNIČKA, nadřízený 
DVOJKA, o něco mladší zaměstnanec, podřízený JEDNIČKY
TROJKA, kolegyně DVOJKY, obdobného věku 

Scéna: 
DVOJKA sedí na židli; jedna ruka spočívá na stole, zbytek těla je i se židlí natočen směrem k JEDNIČKOVI. Opřen o vysokou komodu stojí JEDNIČKA. Podpírá si loket ruky, v níž drží cigaretu, a rozvážně pokuřuje. Jedno z velkých oken je i přes zapnuté topení pootevřené. V místnosti je až na vzdálený hluk silničního provozu ticho. DVOJKA si jednou rukou na stole pohrává s propiskou. Jeho pohled se opakovaně stáčí k oknu; co chvíli se poškrábe na tváři, promne si nos, polkne. JEDNIČKA se po chvíli na DVOJKU zpytavě zahledí. 

JEDNIČKA: To jste fakt nevěděli, kdo je jeho strejc? 
DVOJKA: (nervózně vzhlédne) No… nevěděli. Koho by to napadlo, že jo. 
JEDNIČKA: Ale vy jste placený od toho, aby vás právě takovýhle věci napadaly. 
DVOJKA: (skloní hlavu, vtahuje rty, mlčí) 
JEDNIČKA: Abyste si všechno ověřovali. 
DVOJKA: (pomalu se nadechne a vydechne)
JEDNIČKA: Je to tam sice nýmand, ale jenom proto, že se o toho Krcálka jednou – 
DVOJKA: Chrčálka. 
JEDNIČKA: Co? To je jedno, kurva! Jenom proto, že se o toho Chrčálka jednou otřel, jste ho ještě nemuseli hned kompletně likvidovat! Existuje určitá linie, po který bohužel ještě pořád musíme jít. Jasně, sledovat náš cíl, ale nezapomínat, že ne všichni jsou úplný hovada, že těchhle lidí je hodně a že nesmíme přitahovat moc pozornosti, proboha. 
DVOJKA: (pokyvuje) 
JEDNIČKA: Koneckonců když vynecháte naši podporu, tak ten Chrčálek je taky nikdo. Nebo vy mu snad ty jeho grafomanský bláboly baštíte? 
DVOJKA: No to samozřejmě ne. 
JEDNIČKA: Pochopitelně. Ty každodenní porce slátanin mají jedinej účel. A naše obrovská výhoda je ta, že on tomu zjevně i věří. Tohle když se sejde, a navrch se přidá narcisismus a podobný hovadiny, tak je to pro nás samozřejmě terno. A lidi tu benevolenci těch správců zatím žerou i s navijákem. Pokud vím, tak on v těch svejch rádoby satirickejch výplodech neustále porušuje ty jejich jakože pravidla – a stalo se někdy něco? Ani hovno! 
DVOJKA: Jasně. 
JEDNIČKA: Jenže ona ta podpora seshora není neomezená. Ve světě se to začíná trochu sypat, lidi si ten… určitej tlak… zjevně nebudou nechávat moc dlouho líbit a ve vedení některejch států už se to trochu odráží. Musíme sledovat i tyhle věci, přemejšlet tak nějak komplexně, chápete? 
DVOJKA: Jasně. Rozumím. 
JEDNIČKA: To si právě nejsem jistej. Správci jsou každopádně naši. Ovšem, z opravdu globálního pohledu je třeba i takovej náš šéf malá ryba. A strejc tamtoho týpka… Tomáše? 
DVOJKA: Honza, myslím. 
JEDNIČKA: Tak tenhleten chlap má na můj vkus až moc velký konexe. Musíte si prostě tyhle věci hlídat. 
DVOJKA: Samozřejmě. Mimochodem, napadlo mě taky, že bysme tam nechali udělat samostatnou kolonku, hned vedle Hyde Parku, nazvali bysme to třeba Chrčálkoviny a lidi by to celý brali jako – 
JEDNIČKA: Ale to jsme zase u toho! Pozornost! Přitahování pozornosti! Kurva! Dovedete si představit, jak by ostatní držkovali, že když on, tak proč ne oni? Nebylo by to pak už i největšímu idiotovi podezřelý? 
DVOJKA: No jo… tak to mě nenapadlo. 
JEDNIČKA: Jistěže ne! Takže naopak, držet to v linii, jak říkám. Bojovat za tu naši věc, ale nepřesrávat to tak, aby si toho lidi až moc všímali. Protože ty dezoláti se tu množej jak krysy, toho už si doufám váš tým ráčil všimnout. 
DVOJKA: Jistě, tak to samozřejmě, to je hnus. 
JEDNIČKA: Tak. A především jsme taky sakra za něco placený, že jo. 

(Ozve se zaklepání)

JEDNIČKA: (podrážděně) Dál! 
(Vchází TROJKA. DVOJKA se na židli narovná) 
TROJKA: Dobrý den, pánové. Tak ohledně Véčka prej máme volat. 
JEDNIČKA: Jo? 
TROJKA: Ano, máme ho prej trochu… hm, usměrnit? 
DVOJKA: A jak –
JEDNIČKA: Dobře, hned se na to vrhněte, jinak to seshora odserem. A hoďte mu s předstihem zprávu, ať je ten blb někde, kde je signál, a ne jako minule. 
TROJKA: Ano, pane. Tohle všechno by měli zvládnout správci. 
JEDNIČKA: (kývne a zapaluje si další cigaretu) 
TROJKA: (odchází) 
DVOJKA: (hledí kamsi bokem a opět si začne jednou rukou na stole pohrávat s propiskou) 
JEDNIČKA: (pokuřuje, hledí na DVOJKU a přemýšlí) 

Konec druhého obrazu

Obraz třetí

Dějiště:
Zpět v čajovně 

Osoby:
VAREL 
HLAS, toliko ve VARLOVĚ hlavě 
HONZA, obsluha čajovny 
MARIE, obsluha čajovny 

Scéna první: 
VAREL otevírá domovskou webovou stránku a přejíždí mezi články. Vtom ho cosi zarazí. Zorničky se začínají rozšiřovat a VAREL hbitě kliká na jeden odkaz. Dech se mu zužuje. Buší mu v hrudi. Objevuje se pot, svaly tuhnou, tepny tepají. 

HLAS: Klid. Nenech se vyhodit z bohorovnosti nějakým přiblblým žabařem. Ostatně tohle všechno už tu bylo. 
VAREL: (v duchu) No jo, ale když takovouhle koňskou dávku jsem už hodně dlouho nedostal. Tohle je bomba! Navíc mi tak nějak vysychá studna, mizej zdroje. (přemýšlí) No dobře, možná je to trochu mojí zásluhou, ale… vždyť je to jedno. Vlastně bych zasloužil medaile, ne? Logicky, proboha. 
(Čte dál; jeho ruka po chvíli začíná automaticky pomalu sjíždět kamsi dolů)
HLAS: Co blbneš!? Nejseš doma! 
VAREL: (v duchu) A jo, sorry! No ty vole. (rozhlíží se a vrací ruku zpět na počítač)

(Zvoní mobilní telefon. VAREL se na židli opře a přijme hovor)

VAREL: No ahoj! … Jo, skvěle. Jsem rád, že voláš. To bys nevěřil – (pauza) 
VAREL: Aha. (dlouhá pauza) 
VAREL: Ale vždyť – (velmi dlouhá pauza) 
VAREL: Dobře. Chápu. (pauza) 
VAREL: Jo. Dobře. Tak zatím. (pokládá telefon) 

Scéna druhá:
(O něco později) VAREL sedí nehybně s lokty na stole a obličejem v dlaních. Na počítači již delší dobu běží spořič obrazovky, v němž se pohybuje fotografie obrýleného českého státníka uprostřed kruhu tvořeného hvězdami na modrém pozadí. 

HONZA: (nese k VARLOVU stolu konvici, jejíž obsah spěšně připravil, zatímco MARIE cosi kutila v zadní místnosti) 

Na VARLOVĚ stole zvoní mobilní telefon. VAREL se leká, vytrhne hlavu z dlaní a hledí na displej; číslo je ovšem skryté. VAREL zapřemýšlí, zvedá přístroj a přijímá hovor. 

HONZA: (na cestě ke stolu se nyní zaráží, chvíli uvažuje, zhluboka se nadechne, vydechne, otáčí se a pomalu jde zpět za bar; obsah konvice vylévá do dřezu)

VAREL: (váhavě do telefonu) Haló? (pauza) 
VAREL: Kdo? (dlouhá pauza) 
VAREL: Podívejte, nevím, kde jste vzal moje číslo, ale jestli je to nějakej vtip, tak – (dlouhá pauza)
VAREL: Co že víte? (dlouhá pauza)
VAREL: Ježiš. (velmi dlouhá pauza)
VAREL: No dobře, ale vždyť je to tak správně! Jsou to dezoláti! To je snad každýmu jasný, proboha! A je potřeba to těm trotlům dávat najevo! Musíme – (velmi dlouhá pauza) 
VAREL: Jistě… no dobře, něco za to dostávám, ale – (dlouhá pauza)
VAREL: Štěstí? Co jako? (pauza) Tak samozřejmě, však taky – (dlouhá pauza)
VAREL: Cože? Kolik že? (pauza) 
VAREL: Jo takhle. A to jako… každej měsíc? (velmi dlouhá pauza) 
VAREL: (zhluboka se nadechuje) No tak… to ale… hm, dobře, ono koneckonců všechno je relativní, že jo. (dlouhá pauza) Oukej, budu tam. Tak jo. Zatím! (pokládá telefon)
VAREL: (spěšně zavírá notebook, sbírá své propriety a cpe je do batůžku. Na stůl hází bankovku, ledabyle mávne směrem k MARII a HONZOVI za barem, otevírá dveře a vychází do stále houstnoucí chumelenice. Po několika krocích ho již není vidět)
(Za barem)
MARIE: (s úsměvem hledí na HONZU) 
HONZA: (s úsměvem hledí na MARII)

(Venku se dál tiše sype sníh. Občasné zapraskání polen příjemně doplňuje tlumenou klidnou hudbu z reproduktorů)

Konec třetího obrazu