Než se někomu nepatřičně zvýší tep, rovnou vás ubezpečím, že pokud jsem kdy vůbec měl nějaký bližší vztah k politice, který by stál za řeč, tak snad jedině ten, že jsem odjakživa jednoznačný antikomunista. A dodnes jsem zcela nepochopil, jak může příčetný člověk žijící v této zemi komunisty podporovat, po tom všem. Jeden by si řekl, že stačí umět číst, mít za sebou pár hodin dějepisu a být schopen používat základy logiky.
Nicméně v průběhu let jsem došel ke změně jistého specifického názoru, který se týká legitimnosti parlamentní existence Komunistické strany, nebo spíše našeho přístupu k této existenci.
Pocházím z rockerského hippie zázemí, desky Párplů a Uriášů u nás doma běžely dokola a v době puberty jsem se seznámil i s českou undergroundovou muzikou. Svobodomyslnost a vyhraněnost vůči hroutícímu se režimu zde tedy byla samozřejmá. Z dětství si pamatuju hodně, ale politické věci pochopitelně šly mimo mě. Dneska se pousměju, když si vzpomenu na svou tehdejší optiku, jak v televizi nějaký dědek chodí sem a tam a pořád cosi mele o nějaké „přestavbě“. Pak začaly padat třešně („Nemocná moc už je bezmocná,“ jak v roce 1991 zpíval Luboš Pospíšil) a já si s dospíváním začal onen obrázek pořádně doplňovat; později jsem si znalosti poválečné historie důkladněji prohloubil v rámci studia literatury.
V době někdy před deseti lety, kdy jsem se ještě o politiku teoreticky alespoň trochu blíže zajímal – tedy v tom smyslu, že jsem byl schopen občas jít k volbám –, mě nemálo rozčilovalo, jak je možné, že v našem parlamentu může legálně existovat Komunistická strana. Je to ostatně podobné, jako kdyby v Německu dodnes existovala strana, která má v názvu slovo „nacistická“, říkal jsem si tehdy. Vina se svalovala na leckoho, Havel prý na to měl sílu a mělo se to udělat hned po revoluci, Havel prý na to sílu neměl a kdovíco ještě. Postavit komunisty mimo zákon by samozřejmě bylo bývalo přinejmenším gestem, gestem vůči nejen všem lidem postiženým tou dusivou normalizací, ale především vůči obětem teroru padesátých let a vůbec celkově vůči zemi jako takové, s celou tou její šílenou čtyřicetiletou historií. Když pak po dvaceti nebo kolika letech začali některé bývalé politické (a zde tedy i zákonodárné) činitele perzekvovat, říkal jsem si, že na tohle gesto je asi už trochu pozdě, nehledě na to, že leckteré jiné (a kdysi značně exponované) figury si dodnes vesele užívají důchodu, o činitelích v politice nadále aktivních nemluvě. Vadilo mi, že se s tím nic nedělá, a měl jsem (ostatně dodnes částečně mám) za to, že to o nás leccos vypovídá.
V průběhu let jsem se tím ale přestal zabývat, měl jsem svých starostí dost a později se začal můj postoj k politice a světovému dění obecně dosti transformovat. A právě v rámci této pozvolné, ovšem závažné změny úhlu pohledu mi po čase došlo mimo jiné i to, že zakazovat Komunistickou stranu by byla zásadní chyba.
Byla by to chyba, protože takhle alespoň trochu víme, na čem jsme.
Ano, jistě namítnete, že spousta bývalých soudruhů beztak jenom převlékla kabát a jede vesele dál, pod jiným názvem a s novým programem, ale stejně nehorázně a nenasytně jako dřív. Proti tomu nelze říct ani slovo a jistě bychom byli naivní, kdybychom si mysleli, že tomu tak není.
Tento fakt ovšem nic nemění na tom, že takhle stále máme alespoň jakýs takýs přehled o tom, jak na tom jsme, jaké jsou tu preference – tedy preference obyvatelstva, nás samých.
Došel jsem k tomu, že je nepochybně dobře, když máme tato hrubá čísla k dispozici; když jsou do politiky obecně voleni šílenci, ať u nás nebo třeba na Západě; když vidíme, kolik lidí podporuje epigony ničivých režimů; když máme nějaké zrcadlo. Protože přesně o to se jedná – je to naše zpětná vazba, která umožňuje sebereflexi. Můžeme na ně nadávat od rána do večera, ale ty figury tam někdo volí, na to nezapomínejme, ačkoli zrovna o tomhle aspektu se v televizích celého světa příliš nehovoří.
Opravdu chcete, abychom ztratili přehled absolutně? Na gesta už je přece pozdě a je pořád lepší, když máme zmetka na očích, než aby vše vypadalo růžově, a zlo přitom bezproblémově proudilo dál, ovšem tentokrát již zcela skryté pod povrchem.
Po dlouhé době jsme vylezli z bláta. Někteří filutové situace využili a začali z ní dělat louži. A přestože existuje spousta možností, různí prvoci nás chtějí stahovat zpátky do onoho bláta. Měli bychom zahazovat možnost trochu si na ně posvítit?