Proč nechodím k volbám

Přiznám se, že voleb jsem se zúčastnil asi dvakrát nebo třikrát v životě. Bylo to ještě v dobách, kdy jsem byl poněkud optimističtější, nezabýval jsem se tolik globálním stavem společnosti a měl jsem spoustu jiných myšlenek.

Tehdy jsem nejspíš ještě věřil, že volby v naší zemi (nebo kdekoli jinde) mají nějaký smysl a že když se na nich budu podílet, pak alespoň formou zvolení menšího zla udělám něco dobrého.

To jsem si tenkrát myslel, pokud už jsem tedy o tom vůbec přemýšlel. Principiálně jistě v pořádku, avšak v průběhu doby jsem došel ke smutnému a znepokojivému poznání, že je to vlastně pouze teorie, která v realitě stávajícího systému nefunguje. 

Jestliže u stolu sedí čtyři lidé a hrají hru, smysl to může mít samozřejmě pouze tehdy, pokud pro všechny hráče platí stejná pravidla a všichni se jimi řídí. V okamžiku, kdy se na jednoho z nich pravidla nevztahují celá – ať už proto, že někomu pod stolem strčil stokorunu, nebo z důvodů jiných –, stává se hra nesmyslnou. 

A konkrétněji? Třeba to, že pokud v zemi, která si říká demokratická, může působit miliardář, jenž v dané zemi zastává vysoký politický post, a ještě ke všemu v téže zemi vlastní přední masmédia, pak takováto praktika je v přímém rozporu se samotnými principy demokracie.

(Tyto problémy by jistě bylo možno prostřednictvím několika jednoduchých zákonů vyřešit, ale o tom nemá cenu psát. Nejhorší je na tom beztak to, že lidé si takové figury sami volí.)

Pokud tedy s něčím nesouhlasím, první a nevyhnutelný (a klidně i jediný) krok musí být zákonitě ten, že se toho přestanu účastnit, přestanu se na tom podílet, přestanu to podporovat. Nemohu kázat vodu, a pít víno. 

Ovšem v systému voleb jádro problému tak jako tak netkví. Jádro problému se dá vyjádřit jednoduchým axiomem, který říká, že bude-li společnost ignorantská, bude ignorantské i vedení. Skutečně bláhový by byl člověk, který by očekával, že změny přijdou seshora. Nikoli; pokud si mám udržet systém, který jsem vybudoval, musím v první řadě trvale zajišťovat status quo, jinak se mi vše začne sypat jako domek z karet. 

(K volbám mě ještě napadá, že někteří lidé by mi snad mohli oponovat starým známým pořekadlem, že když se toho neúčastním, nemám do toho co mluvit. Tito lidé ale dle mého soudu nic nepochopili. Je-li volební systém efektivní, jak je pak možné, že se každých několik let – po proběhnutí voleb – situace v zemi prudce nezmění k lepšímu? Kde je implementace velkohubých slibů? Není podezřelé, že se vždy děje víceméně totéž a nejen že se nic nelepší, ale situace je prakticky čím dál horší? Nůžky mezi „plebsem“ a „elitou“ se rozevírají, špička pyramidy se protahuje a bez ohledu na to, kolik billboardů vidíte u silnice a kolik lidí vám přece neříká, co si máte myslet, situace vždy vyústí ve stejnou stoku hořkosti. Jak je možné, že se za více než čtvrtstoletí ještě nikomu nepovedlo tento stav nějakým zásadnějším způsobem změnit? Že by systém přece jen funkční byl, ale k naší smůle se vždy vyskytlo pár zlých chlápků, kteří se zkrátka nechali uplatit, a proto jde vše pozvolna ke dnu? 
Můžeme si lhát do kapsy, ale realita je jiná, hra byla zmanipulována jako tuzemský fotbal, jenže mnoha lidem to budete vyprávět marně, protože ve svém životě potřebují jakousi psychickou záchrannou síť a nejsou stavěni na to, aby jim ji nějaký chytrák vyfoukl. Což je naprosto v pořádku, ale mě ať prosím z celé té šarády vynechají.)

Jak jsem naznačil, je třeba provést si inventuru vlastního nitra. Systém, který tu je, je tu pouze a jenom proto, že ho tu tolerujeme. Že je nám to vlastně jedno. Ostatně, už jsme si natolik zvykli (a byli tak vychováváni), že to nejspíš ani jinak dělat nejde. Hlavně mít to své místečko na slunci, platit složenky, nakupovat elektroniku a jednou za rok na čtrnáct dní k moři. Jinak televize a s filozofií dejte pokoj, my máme svých starostí dost. 

Výtečně, ale v tom případě si už nikdy na nic nestěžujme. 

Člověk je zejména v poslední době veden k rakovině černobílého přemýšlení, které je samozřejmě spojeno s různými podskupinami typu rasismus, xenofobie a podobně. Černobíle přemýšlejícím člověkem se dobře manipuluje, tedy snadno se ovládá. Černobílost, nálepkování, házení do jednoho pytle, místo argumentace pouze negace – dnes se s tím setkáte, kam se podíváte. 

A současný svět se zdá být nejenom vykolejený, nýbrž po orwellovsku zcela postavený na hlavu. Jak říkal Lennon, je smutné, že člověk, který žije v šíleném systému a na jeho šílenost poukáže, je sám označován za šílence. Se svými názory, založením a postoji, které ctí zcela přirozené základní morální imperativy a vyznávají filozofii empatie, jste dnes oštítkován coby „sluníčkář“ (případně „konspirativec“) a je na vás pohlíženo, jako kdybyste byl minoritní neškodný blázen, který pokud by měl aspoň trochu rozumu, jde s davem a na sociálních sítích se navzájem poplácává po ramenou s lidmi, kteří z mordy vlastního ignorantství dští xenofobii a nenávist. Tohle je přece mainstreamový diskurs, kdo stojí o nějaké hippie nesmysly, že?

Že tento způsob nazírání nikam nevede, je v současnosti znát čím dál více. Při troše soudnosti se to jeví jako už zcela evidentní. Místo demokracií máme plutokracie, místo kapitalismu feudalismus (ne-li hůř), planeta je neskutečně devastována a shůry pomoc nepřichází. Nepomůže žádný bůh, mimozemšťané, ani druhý příchod Ježíše zatím nenastal. Bude to tedy nejspíš na nás. 

Žijeme v systému uplatňujícím také něco, čemu říkám chorobná krátkozraká nenasytnost. Tento virus se šíří všude, od globálního makrokosmu k nejmenším všednodenním mikrokosmům. Tendence šílenství systému (který už je v podstatě mrtvý a ani žádné nové technologie na jeho zvrácené sebevražednosti nic nezmění, ba naopak) ve světě stoupají a zdá se, že patologické mamonářství hegemonie se nezastaví skutečně před ničím a systém si pod sebou bude nadále maniakálně podřezávat větev. 

Světové události poslední doby mají společný jeden veledůležitý, avšak stále nedoceněný aspekt, a sice že společnosti a celkovému stavu lidstva znamenitě nastavují zrcadlo. Ať už se jedná o odhalení provedená Edwardem Snowdenem, různé „teroristické útoky“ (zajímavé je, že takový Breivik za teroristu označován nebyl; člověk asi musí zařvat „Allahu akbar“, případně „Ježíšku na křížku“ či alespoň „Óm“, jinak na tuto škatulku očividně nemá nárok), války na východě nebo tzv. uprchlickou krizi, tyto záležitosti vždy prostřednictvím našich následných reakcí odhalí skutečný stav v celé své nahotě. Když vidím, jak policisté s mlčenlivým souhlasem veřejnosti (a samozřejmě uřvanou podporou fanatiků se sotva dvojciferným IQ) střílejí do lidí prchajících přes moře z rozbombardovaných měst, říkám si, kde asi udělali soudruzi na evoluční cestě chybu. 

Jsme stále zvyklí vymlouvat se a čekat na kohosi, až za nás něco udělá. Změna ale přichází zevnitř, je individuální. A nejde nutně o to, stát se politikem nebo jít někam demonstrovat (ačkoli to druhé občas není od věci). 

Abych tyto útržkovité myšlenky shrnul: je třeba vrátit se od sobectví k empatii, od ega k duši, od nenávisti a strachu k lásce. Právě to je ve skutečnosti řešení všeho. 

A jsou to pouze zdánlivě věci malé, které může „obyčejný“ člověk udělat. A tak až příště například uvidíte na chodníku sedět žebráka, kterého náhodou znáte, je to mladý pobuda a vy víte, že by klidně mohl pracovat a je to člověk zlý a nehodný vaší pozornosti, a tudíž mu nic nedáte, je to v pořádku – ale až za rohem potkáte dalšího žebráka, kterého ovšem neznáte, pak neudělejte to, že si řeknete, tihle žebráci, já je znám, jsou to povaleči, a přitom by mohli makat; neházejte ho s nikým do jednoho pytle – jeho příběh neznáte, neušli jste sto mil v jeho mokasínech, nevíte, co zažil. Co když přišel o práci, opustila ho žena, vyhořel mu dům a neměl peníze na placení pojistky, takže si pro něj přišla exekutorská mafie a on tak ne vlastní vinou skončil na ulici? Zamyslete se na chvilku: jak by bylo vám? A tak mu tu minci dejte – on ji potřebuje víc než vy. A mimochodem, neříkejte mu, co s ní má dělat, a nechtějte mu raději kupovat jídlo, jakkoli dobře byste to snad mohli myslet. Pokud se chce opít – opět, kdo jste vy, abyste ho soudili? Zažili jste snad peklo života na ulici? Co když si chce s pomocí levného chlastu pouze dočasně ulevit a alespoň na chvíli otupit tu bodavou realitu života? Později můžete třeba i zjistit, že je to ještě větší zmetek než ten první žebrák, ale na tom přece vůbec nezáleží, ve skutečnosti jde o princip – vždycky jde o princip – a na tom ani tohle nic nemění. Koneckonců, ono se to malé dobro, které jste vykonali, neztratí…

Volby si tedy užijte, bavte se skvěle jako pokaždé a zkuste přemýšlet o empatii. 

„K vítězství zla stačí, když dobří lidé nedělají nic.“