Díky za článek, v mnohém souzním. O mezinárodních společenstvích jako je EU si však myslím, že jsou minimálně pro daný úsek evropské historie nezbytná a že bez nich malé - natož strašně málo sebevědomé - země nemají šanci. My se totiž v rámci EU chováme strašlivě pokřiveně a kromě negace nepředvádíme téměř nic. Ale to je náš nedostatek sebevědomí a naše chyba, že se nechováme jako rovný a pevný partner. A na tu chybu asi dojedeme, protože partner neustále negativní a nekonstruktivní, jen zdálky pokřikující cosi o "bruselském diktátu" a jiné podobné nesmysly, není partnerem do nepohody. A bohužel v nepohodě možná jako první odpadne jako shnilá hruška. A ještě bude nadávat na tu "zlou EU", že ho nepřidržela a před pádem neochránila. Takhle blbě se jako stát, skrze naše politické reprezentace k EU chováme.

Závěr je skvěle formulovaný. (Bohužel, to co v něm pojmenováváte, je důvodem k vážným obavám)

"To už jsme skutečně abdikovali na jakékoli přemýšlení (o humánnosti nemluvě) a nejsme schopni pohybovat se v ničem jiném než v myšlenkových extrémech? Život není černobílý; nikdy nebyl, nikdy nebude. Jak je možné, že se ve třetím tisíciletí, v jednadvacátém století, v demokratické společnosti o takových věcech musejí neustále vést tak složité, rozsáhlé a nejednoznačné debaty? Tolik se ten svět začíná podobat jistým třicátým létům, až z toho mrazí.

Kolikrát ještě budeme muset opakovat ty samé nesmyslné chyby, než se z toho konečně poučíme a budeme se moci posunout dál?"

Zdroj: https://paveljerabek1.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=679862

Ptáte se, kolikrát ještě budeme opakovat nesmyslné chyby, než se poučíme.

Máte pravdu. V nedávné historii už jednou jsme šli proti evropskému proudu a zcela drze jsme vyhlásili mobilizaci, zatímco moudrý zbytek našeho světadílu v ty samé dny hledal řešení v Mnichově.

Nechápu, proč bych při volbě názoru na to, zda do mé země má přijít ten či onen, měl brát v potaz to, že jiní lidé utíkali odsud.

Oni měli právo utéci, jiné státy měly právo je přijmout, ale ani ti uprchlíci, ani ty přijímací státy se mě na můj názor neptali. Tak proč bych podle něčeho, co bylo mezi jinými lidmi a jinými státy, měl korigovat svůj názor na to, kdo přichází do mé země?

Kdo odešel a od někoho dostal pomoc, tak možná má morální povinnosti k jiným utečencům z jiných zemí, aby jiným lidem splatil to, co kdysi od někoho sám dostal. Avšak teď už žije jinde a ty morální povinnosti jdou za ním do jeho nového bydliště.

My, co žijeme tady, žijeme v ČR právě proto, že jsme neodešli. A když jsme neodešli, tak jsme jako utečenci od nikoho pomoc nedostali. A když jsme ji nedostali, tak po této stránce nemáme žádný morální závazek k nikomu.

Když zítra pozvu na oběd vašeho bratrance a oba se k tomu rozhodneme bez ohledu na Vaši osobu, tak z toho nevyplývá Vaše povinnost pozvat pozítří na oběd mého synovce nebo dokonce někoho, koho já vůbec neznám.

Lhostejno jejich věku a pohlaví , ale nikoliv víry...